Cesta je cíl. I tak by se dalo charakterizovat slovo „overland“, dnes často používané v komunitě cestovatelů. Znamená nejen dlouhou cestu absolvovanou po souši, ale také styl cestování s co nejnižšími náklady, kdy jeho hlavním smyslem není někam dojet, ale být prostě na cestě.
Popularitu takovému stylu cestování dali v 50. letech beatnici v čele s Jackem Kerouacem, který se stal díky slavnému románu Na cestě jejich symbolem. Zatímco však beatnici byli jen okrajovým hnutím v USA, hippies, kteří z beatnické generace a literatury vzešli v 60. letech se stali již masovým hnutím s velkou základnou i v západní Evropě, především Velké Británii, Francii či Západním Německu.
A protože jedním ze znaků hippies byla náklonnost k východním náboženstvím a filozofii, nedaly na sebe dlouhé sebepoznávací cesty na východ dlouho čekat.
Z Londýna do Indie autobusem
Asi byste ale nečekali, že jedním z nejjednodušších způsobů, jak vyrazit do Indie či Nepálu, byla pravidelná autobusová linka z Londýna. Ta první pod názvem „Indiaman“ vyrazila z Londýna do indické Kalkaty už v roce 1957.
Jedna jízda tam a zpět měřila 32 000 kilometrů a trvala necelých pět měsíců. Cestující ale mohli zažít spoustu vzrušujících chvil, od podkládání kol fošnami v písku íránské pouště až po děsivou jízdu nad útesy kolem hory Ararat.
Vysloužilý autobus značky AEC Regal III z roku 1948 tuto trasu absolvoval celkem čtyřikrát, při každé cestě uvezl až 24 pasažérů se zavazadly a cestou se spalo v různých hotelech, ale i kempovalo venku. Zpáteční jízdenka přitom nebyla nijak drahá – Brity by dnes stála v přepočtu necelých 130 000 korun, tedy asi dva průměrné platy.
Autobusový overland zažívá boom v 70. letech
Díky velkému zájmu o tyto cesty vzniklo v následujících letech více jak třicet přepravních společností, provozujících své autobusy na trase Velká Británie – Indie.
Nechyběly zde ani legendární double-deckery, které sice jezdili rychlostí jen 50 km/h a cesta tak trvala více než 20 dní jedním směrem, mohly ale nabídnout opravdový overland zážitek – na palubě byla skládací lůžka, kuchyňka s tekoucí vodou, čtenářský salón, jídelna, topení, a dokonce i kazetový přehrávač pro zlepšení nálady, když cesta moc neubíhala.
Cestující, kteří nikam nespěchali, si dokonce mohli vybrat prodlouženou verzi „Marco Polo“, která vedla přes turisticky zajímavá místa a trvala 72 dní. Povětšinou ale autobusy vozily do Indie natěšené a zvědavé turisty a z Indie naopak ekonomické migranty, kteří ve Velké Británii hledali lepší život.
Hippie Trail jako místo setkání hippie poutníků
Pozemská cesta z Evropy do Asie měla více variant. Novodobí poutníci vycházeli například z Londýna, Paříže, Berlína či Amsterdamu, aby se většina z nich setkala v Istanbulu, což byl jeden z hlavních uzlů trasy. Tam se cesta dělila – hlavní trasa vedla severním Tureckem přes Teherán, Kandahár, Kábul a pakistánský Láhaur na hranici s Indií. Oblíbená byla ale i alternativní jižní cesta přes Sýrii, Jordánsko, Irák a Írán.
Cílem Hippie Trail byly nejrůznější indická města, svůj nejzazší konec ale měla v nepálském Káthmándú. Dál už to po zemi nešlo, protože hranice s Barmou a Tibetem byly v té době pro turisty neproniknutelné. Letecky nebo lodí se však dalo pokračovat například do Thajska.
Mnohá města na trase se cestovatelům přizpůsobila, vznikaly zde hippie tržiště a obchody, levné ubytovny, bary či restaurace, stejně jako nabídka levné přepravy formou sdílených taxíků a soukromých autobusů. Hippies se setkávali na oblíbených uzlových bodech, kde obohacovali tamější kulturu, předávali si zážitky a zkušenosti a hledali společníky na další cestu. Záběry bezstarostných hippíků v íránských či afghánských městech jsou dnes téměř neuvěřitelné.
Politika a války přinesly úpadek
Pak ale přišla 70. léta, svět se začal opět měnit a pro hippie trail to znamenalo úpadek. Změny politických režimů, války či náboženské konflikty způsobily, že z dříve pohostinných a bezpečných zemí se staly nedostupné destinace s nestabilním vývojem.
Cesta přes Írán se zkomplikovala v roce 1979 kvůli Íránské islámské revoluci, Afghánistán se stal nebezpečným kvůli vpádu sovětských vojsk a neklid zavládl také v Kašmíru na indicko-pákistánské hranici. Podmínky pro cestovatele byly čím dál těžší a turisté ze Západu přestali být vítáni. Část poutníků se přesunula do jiných destinací – na velké oblibě získalo například Maroko a město Essaouira, v té době popularizované Jimi Hendrixem. Hippie trail jako masový kulturní symbol jedné éry nenávratně zanikla.
Dnes je původní trasa sice komplikovaně, ale přesto turisticky průjezdná, řada regionů však je politicky nestabilních a cesta přes Irák, Afghánistán či Pákistán představuje pro nezkušené turisty bezpečnostní riziko.
Text: Jan Bordovský
Foto: archiv redakce
