CESTOPIS: Severní Rusko – Busíkem na konec světa (3/3)

-

V závěrečné části tohoto cestopisu již máme za sebou cestu přes celé Finsko, nejsevernější bod cesty v Norsku, přejezd do Murmansku a cestu severním Ruskem. Česká nás návštěva Solovětských ostrovů a pak putování dále na jih k Petrohradu.

Text a foto: Jan Bordovský

POKRAČUJTE: Přechozí díl cestopisu – Busíkem na konec světa 2/3

Z kempu u Bělomořsko-baltského kanálu vyjíždíme s menším předstihem, než jsme původně plánovali. Loď odjíždí v půl deváté, ale necelých dvacet kilometrů cesty je rozbitých a chceme si nechat nějakou rezervu. U přístavu nakonec parkujeme jen taktak, hlídači u brány dáváme sto rublů za to, že nám na zaparkované auto až do večera dohlédne a ten nás posílá za lodí. Je to prý deset minut pěšky po dlouhém náspu.

KOMPLETNÍ FOTOGALERIE


Nakonec se ukazuje, že deset minut je to tím nejrychlejším během, jakého jsme s batohy s dvoudenním proviantem na zádech schopni. Pokud nám loď ujede, budeme to muset vzdát…

MAPA CESTY

Mapa trasy – červený je úsek popsaný v tomto dílu.

Kristýna má lehčí batoh a navíc běhá pravidelně, takže se mi pomalu vzdaluje, bereme to zkratkou přes trávu kolem nějakých rozbořených budov a z dálky máváme na posádku, aby na nás počkala.

Přibíháme na vteřinu přesně, naskakujeme na palubu a hned odplouváme. Odhadem tak čtyřicet let stará loď polské výroby nebudí přehnanou důvěru, ale my jsme rádi, že jsme ji vůbec stihli. Během čtyřhodinové plavby si kupujeme mapu ostrovů, dobré kafe v místním bufetu a plánujeme další průběh výletu.

Solovětské ostrovy na druhý pokus

Hlavní klášter na Solovětských ostrovech je starý šest set let.

Solovětské ostrovy byly pro nás druhým hlavním cílem a moc jsme si přáli je vidět, byť nám zbude méně času na další cíle ležící cestou na Petrohrad. Patří do světového dědictví UNESCO a jsou jednou z nejzajímavějších památek severního Ruska. Z hlediska politicko-historického významu pak podle mého názoru jedno z nejdůležitějších míst na světě.

Soustava šesti ostrovů leží v Oněžském zálivu asi třicet kilometrů od pevniny na velmi odlehlém místě. Dochovalo se zde asi pětatřicet velmi cenných kamenných labyrintů, které lze nalézt ve všech severských zemích, zde jsou však nejzachovalejší. Jejich tvůrci, stáří ani význam není dosud znám. O novodobé osídlení ostrovů se postarali mniši na počátku patnáctého století a těžce opevněný hlavní klášter se brzy stal jedním z nejmocnějších církevních míst v celém carském Rusku. A také mocnou vojenskou pevností, která odolala mnoha útokům. Zdejší úrodná půda a lesnatá krajina bez nebezpečných zvířat mnichy doslova lákaly.

Obstarožní loď doveze z Belomorsku na ostrovy denně až 250 lidí, nás jelo jen několik desítek.

Bílé stěny obrovského kláštera jsou vidět už z velké dálky, k přístavnímu molu přirážíme krátce po poledni. Očekáváme krásné pietní místo, chrámy, mnichy a neporušenou přírodu na konci světa. První dojem je však jasný – je to tady jako všude v Rusku. Hned u starého přístavu nás vítá skládka suti a opuštěné domy, turistické budky se suvenýry a půjčovny kol. Ty jsou velmi praktické, loď zpátky totiž odplouvá v půl sedmé, takže na prohlídku alespoň toho hlavního máme jen šest hodin a kola případnou cestu urychlí. Máme s sebou nicméně věci na dva dny – pokud se nám bude líbit, přespíme. Na ostrovech je v podstatě jen jedna osídlená vesnice a jedna prašna hliněná silnice, po níž lze hlavní ostrov objet na kole dokola, výlet měří asi dvacet kilometrů a cestou lze přes starý kamenný most zajet i na menší vedlejší ostrov. Po dalších ostrovech jsou v lesích rozmístěny menší oddělené kláštery, tam se již vydává málokterý turista.

Původní domky poblíž kláštera, které sloužily v období gulagů jako dětské či ženské vězení.

Přicházíme k hlavním klášteru a já si sundávám batoh, abych vytáhl fotoaparát a udělal pár snímků. Batoh je otevřený a drahá zrcadlovka nikde. Krve by se ve mně nedořezal – foťák se dá nahradit, ale fotky z celé cesty jsou pryč! Všude je tak málo lidí, že jej snad ani neměl kdo ukrást. Buď jsme byli opravdu nepozorní, nebo jsme foťák zapomněli v autě, nebo nám vypadl při ranním běhu. Nechci si kazit den přemýšlením, co se mohlo stát, vytahuji mobil a fotím celý den s ním.

Hlavní klášter je opravdu monumentální a jeho mohutné kamenné zdi vypadají nedobytně. Kdyby však mohly mluvit… Historie kláštera je velmi pohnutá – pět set let sloužil církvi, až jej po bolševické revoluci přišla obsadit armáda. Všechny církevní artefakty byly zničeny či odvezeny a z kláštera se v roce 1921 stal první pracovní tábor v novodobé lidské historii – matka všech gulagů. Komunisté zde zkoušeli, co všechno vězni vydrží a kolik práce mohou vykonávat, zdokonalili zde svou vězeňskou techniku dříve, než gulagy začali stavět ve velkém. A inspirovali se zde i nacisté, když budovali své pracovní tábory.

Klášter prochází komplexní rekonstrukcí, okolní vesnice není příliš líbivá.

Právě gulag je to, co Solovětské ostrovy „proslavilo“ ve světě nejvíce. Legendární kniha Souostroví gulag od Alexandra Solženicyna patří mezi nejvýznamnější díla světové literatury a popisuje mimo jiné denní režim zdejších vězňů. Branami tábora prošlo několik stovek tisíc vězňů, přesně už je nikdo nespočítá. Jejich průměrná životnost zde byla údajně asi tři měsíce.

Celý klášter nyní prochází velkou rekonstrukcí, v jeho kaplích a budovách téměř nic není, protože z původního vybavení nezbylo takřka nic. Zato jsou zde výstavy o historii ostrovů, z nichž běhá mráz po zádech.

Dřevěná vila v botanické zahradě, domov hlavních představitelů na ostrově.

Na to, že je hlavní sezóna a krásné počasí, je zde velmi málo lidí – lodě sem dovezou jen kolem dvou set lidí denně, stálých obyvatel není ani tisíc.

Ve vesnici za klášterem se dochovaly i původní dřevěné baráky, sloužící kdysi jako ženské nebo dětské věznice. Dnes je z nich pošta, obchod nebo rodinný dům. Po celém ostrově jsou také v lesích rozesety památníky, masové hroby a jiné pozůstatky děsivé historie.

Asi pět kilometrů od kláštera lze najít malé arboretum, vydáváme se tam pěšky po kamenité cestě. Ze severského lesa se najednou vynořuje nádherný park s tisíci různých druhů stromů, keřů a květin. Arboretum je krásně upravené, s jezírky, altánky a jeskyněmi, jeho střed pak tvoří barevná dřevěná vilka, jako vystřižená z pohádky. Kdysi zde žil představený mnich a pak i vedoucí gulagu.

I přes nespornou zajímavost a unikátnost celého ostrova a jeho historie jsme však čekali něco trošku jiného. Možná více opuštěné a přírodní pietní místo, nikoli klasickou ruskou vesnici se vším jejím nepořádkem a letištěm pro bohaté návštěvníky. Snad i proto se rozhodujeme nepřenocovat a odpoledne vyrážíme zpět do přístavu. Na cestu lodí si ještě kupujeme čerstvé pirožky z místní pekárny a nějaké suvenýry. Teď nás čekají čtyři hodiny napětí, jestli ještě najdeme ztracený foťák.

Krajina Solovětských ostrovů je plná jezer a lesů, nežijí zde hadi, vlci ani medvědi.

Do Belomorsku připlouváme před jedenáctou večer, v opuštěném přístavu není ani noha, přesto vystupujeme mezi prvními a jdeme cestou, kterou jsme běželi sem. Asi po sto metrech se před námi na zemi objevuje vypadnutá zrcadlovka. Na chodníku, viditelná z dálky, jen lehce odřená. Nemůžeme věřit svým očím! Je to další důkaz toho, že tudy téměř neprojde lidská noha.

Zajímavý a vyčerpávající den zakončujeme spaním na malém lesním parkovišti u potoka poblíž belomorských petroglyfů (GPS N 64.494520°, E 34.696131°) a máme za sebou poslední místo, které jsme opravdu chtěli navštívit. Teď už se necháme překvapit, co na nás cesta ještě chystá.

Ruiny budov, kde jsme ztratili a večer znovu našli fotoaparát. V pozadí loď na ostrovy.

Kvůli zpoždění další den trávíme přesunem pouze s občasnými zastávkami, abychom se co nejrychleji dostali do Petrohradu. Zbytek expedice během naší cesty na ostrovy trávil čas poznáváním velkého Ladožského a Oněžského jezera a rybařením. Cestou sjíždíme prohlédnout město Medvěžegorsk, kde však z turistického hlediska nic zajímavého není. Nocujeme opět nadivoko pod lesem nedaleko hlavní silnice a další den odpoledne již přijíždíme do Petrohradu a shledáváme se po několika dnech opět s Expedicí Apalucha. Cesty v této časti Ruska, minimálně ty hlavní, jsou v perfektním stavu. Do kempu Baltic Parking, kde jsme nocovali již před dvěma lety při jeho slavnostním otevření, se necháváme navést navigací po dálničním obchvatu, abychom se vyhnuli dopravní zácpě v centru města.

Do Petrohradu hromadnou dopravou

Kemp Baltic Parking u Petrohradu.

Baltic Parking je vlastně hlídané parkoviště s přípojkami elektřiny, vodou a výlevkou, na trávě s postavíte i stan. Za cenu kolem čtyř set korun na noc máte auto v bezpečí a s veškerým vybavením. My v dodávce nemáme toaletu ani sprchu, proto po třech dnech divokého kempinku rádi využíváme opravdu luxusního sociálního zázemí v jen několik metrů vzdáleném jacht klubu, pod nějž kempink patří. Vždy se musíme smát, když v žabkách a s ručníkem přes rameno procházíme kolem recepčního v uniformě mramorovými chodbami luxusního střediska, zatímco na oběd zde bychom asi hodně dlouho šetřili. Takhle to tady ale prostě chodí. V nových a čistých sprchách jsme úplně sami, je to doslova kempařův sen. Večer přichází mladá asistentka ředitele a prosí nás, jestli by mohla pro šéfa vyfotit naše auto, což ji s potěšením dovolujeme.

Obrovskou výhodou tohoto kempu je jeho poloha – leží přímo na pobřeží a přes vodu je vidět centrum města, to je nicméně vzdáleno asi patnáct kilometrů. Kousek odsud stojí autobusy do známých Petrodvorců (asi 5 km) i do centra Petrohradu. Ráno se vydáváme na celodenní výlet do města místní hromadnou dopravou, což je zajímavý zážitek. Autobusem, v němž uprostřed sedí jako na trůnu průvodčí a prodává každému jízdenku, asi půl hodiny projíždíme petrohradskou aglomerací a obrovskými sídlišti. Pak přesedáme na metro, které je mimochodem stejně působiví jako to moskevské, a dojíždíme do samotného centra. Celá jízda vyjde kolem dvaceti korun na dospělého.

Petrohrad již dobře známe z předchozí návštěvy, přesto procházíme celé centrum od Aurory k Petropavlovské pevnosti, Zimnímu paláci a dalším památkám. Historické centrum stojí za návštěvu kdykoli. Na Něvském prospektu, hlavní třídě středu města plné amerických fastfoodů, usedáme v jednom z typických bister a dáváme si klasické ruské jídlo – smaženou rybu, brambory s koprem a přeslazený zákusek. Odpoledne završujeme procházkou kolem plavebního kanálu a pak vyrážíme zpět do kempu. Ráno nás čeká odjezd na hranice a před námi je poslední noc na ruské půdě.

Díky mnoha kanálům se Petrohradu přezdívá Benátky severu.

Z kempu je to na estonský hraniční přechod v Narvě asi 135 kilometrů a cesta se dá ujet asi za dvě a půl hodiny – za poslední roky se celý úsek výrazně zrekonstruoval, nicméně je zde dosti hustý provoz.

Na hranicích bez problémů

V hraničním městečku Ivangorod naposledy tankujeme levný benzín a utrácíme poslední rubly za suvenýry a vodku. Hraniční kontrola probíhá naprosto bez problémů, prohlídka je jen zběžná a nejvíc času zabírá stání ve frontě. Asi za hodinu jsme již na mostě přes hraniční řeku, z něhož je krásný výhled na oba hrady Ivangorod a Narva stojící proti sobě. V Estonsku si už připadáme, jako bychom byli doma. Za sebou necháváme mnoho zajímavých zážitků a velmi netradičních navštívených míst a je nám líto, že už to končí.

Hraniční kontrola proběhla rychle a bez komplikací.

Cestu domů volíme podél Čudského jezera, po méně vytížených okresních silnicích.Jak jsem psal již v úvodu cestopisu, pobaltské země bychom si určitě rádi nechali na samostatnou dovolenou, takže zbývajících 1 500 kilometrů domů již bereme spíše jako transit.

Řeku mezi Ivangorodem a Narvou střeží dva hrady.

Nocujeme nadivoko kousek od Lotyšských hranic u vojenského památníku (GPS N 57.827228°, E 26.112203°) a ráno chceme vyjet dříve, abychom si s busíkem na dálnicích udělali před Apaluchou trochu náskok. Ráno tedy vyjíždíme jako první a po několika hodinách jízdy na ně čekáme v Litvě, kde vaříme oběd a dáváme si pauzu. Podle našich výpočtů musí být jen kousek za námi. Až večer se dovídáme, že se zpozdili kvůli dešti. Poslední noc na cestě tak trávíme sami ve vesnici před Varšavou a další den odpoledne dojíždíme domů z jedné z nejzajímavějších cest.

Během pětadvaceti dnů jsme navštívili místa, o kterých jsme nikdy nedoufali, že bychom mohli vidět. Některá nás překvapila příjemně, jiná méně, všechna nás však obohatila a mnoho zkušeností a nových pohledů. Cesta nás utvrdila v tom, že Rusko je i přes svoje problémy karavanistickou destinací s obrovským potenciálem, cestovatelsky svobodnou, levnou a přátelskou zemí s bezpočtem památek a přírodních krás.

Obědová zastávka v Litvě, jedna z posledních na cestě.

Také jsme si vyzkoušeli, že kus Evropy lze projet i ve čtyřicet let starém autě s jednoduchou výbavou, protože vůz samotný se na celkovém zážitku ze 7 500 kilometrů dlouhé cesty podepsal výraznou měrou.

Facebooková stránka s deníkovým popisem cesty a dalšími fotografiemi

ODPOVĚDĚT

Vložte svůj komentář!
Zde zadejte své jméno

Spolupracujeme