CESTOPIS: Severní Rusko – Busíkem na konec světa (2/3)

-

V minulém díle jsme vyprávění přerušili na samém konci Finska, u národního parku Kevo. Na cestě jsme necelé dva týdny a to hlavní dobrodružství nás teprve čeká – nejsevernější bod naší trasy, vysněná cesta přes severní Rusko a hlavní cíl expedice, město Murmansk.

Text a foto: Jan Bordovský

POKRAČUJTE: První díl cestopisu – Busíkem na konec světa 1/3

Máme před sebou poslední okamžiky na finské půdě. Z parkoviště, kde se nachází vstupní bod do severní části parku Kevo, je to do vesnice Utsjoki na hranici s Norskem asi 26 kilometrů. Obě země zde od sebe odděluje hraniční řeka Tenojoki a soudě podle vybavení místních obchodů i množství lidí ve vodě je tato oblast oblíbeným místem rybářů. V Utsjoki toho moc k vidění není, zaujalo nás však, kolik Norů sem přijíždí nakupovat. Jak později zjišťujeme, drahé Finsko je pořád ještě o dost levnější než Norsko, a tak se to vyplatí i místním. Tankujeme tedy „levný“ benzín (v celém Finsku se cena N95 pohybuje v průměru okolo 1,69 eur, v přepočtu asi 46,50 Kč, směrem na sever je benzín dražší) a v malém obchodě ještě poslední suvenýry. Pak už se vydáváme na hraniční most.

KOMPLETNÍ FOTOGALERIE


K nejsevernějšímu majáku světa

Hned za řekou odbočujeme vpravo na silnici E6 vedoucí podél řeky až do městečka Tana, kde opět tankujeme benzín – čeká nás totiž více než čtyřistakilometrová trasa na sever poloostrova Nordkinn, kde jsou cestou jen malé vesnice a před námi je víkend, kdy jsou benzínové pumpy uzavřené. Také se ochlazuje, a nevíme, kolik benzínu bude potřebovat náš bufík. Na stojanu svítí cena 15,74 NOK za litr N95, tedy asi 50,20 Kč.

MAPA CESTY

Mapa trasy – červený je úsek popsaný v tomto dílu.

Sjíždíme na silnici č. 98 ve směru na Ifjord. Norsko rychle ukazuje svou pravou tvář. Zatímco příroda ve Finsku je krásná, přívětivá a poklidná, jeho severní soused je drsný a divoký. Silnice vede přes vysoké kamenité kopce, kolem skal strmě padajících do nesčetných fjordů či přes obrovské opuštěné planiny zdejší tundry. Mnoho z těchto úseků je v zimě neprodyšně odříznuto od světa a i v létě zde padá tísnivá atmosféra opuštěnosti. Je to však nádherná podívaná. Nedá se říci, že by silnice zde byly nekvalitní, nicméně jsou užší a s drsným povrchem, děr je v horských úsecích poměrně dost.

Po přejezdu z Finska do Norska se krajina okamžitě mění.

V duchu se modlím, aby se něco nestalo s autem, a už přichází první rány. Po prvním pohledu je zřetelné, že se vyklepalo uložení předního tlumiče. Není to nic vážného a tady to nemá smysl opravovat, a tak jedeme dále a vůz nás důrazně informuje o každé nerovnosti (nakonec takto dojedeme až domů…). Míjíme záchytný bod v podobě osady Ifjord a stáčíme se na sever k Mehamnu. Silnice vede úchvatnou krajinou, z části kolem moře i vnitrozemím.

Mehamn je rybářská vesnice na severu poloostrova, má asi sedm set obyvatel a byla založena jako základna pro lov velryb. Z ní pokračujeme dále do 16 km vzdálení vesnice Gamvik – rybářské vesničky na samém konci země. Ta byla až do 80. let přístupná jen lodí, nachází se zde kostel z roku 1894 a na skále nad obcí také zbytky druhoválečného německého opevnění, jehož děla hlídala pobřežní vody. Naším cílem je však stavba ještě tři kilometry severněji, maják Slettnes, k němuž lze dojet po štěrkové cestě.

Nejsevernější pevninský maják světa Slettnes u norského Gamviku.

Tento maják je nejsevernějším pevninským majákem na světě, leží na stejné zeměpisné šířce jako nejsevernější výběžek Aljašky a vedlejší mys Nordkinn (asi 20 km odsud) je oficiálním nejsevernějším bodem Evropy – známější Nordkapp totiž leží na ostrově. Tak či tak je toto místo jedním z nejkouzelnějších, na jakém jsem se kdy ocitl.

Divoké pobřeží Barentsova moře u majáku Slettnes.

Červenobílý maják vysoký 39 metrů je úchvatnou dominantou této drsné a opuštěné krajiny. Byl postaven na břehu Barentsova moře v roce 1903 a je vyhlášenou památkou i oblíbeným turistickým místem. Nachází se zde kavárna, několik lůžek k přenocování a místní správci zde často pořádají kulturní akce. Přesto jsme zde téměř sami, na nedalekém plácku stojí jen tři obytná auta. Parkujeme mezi ně, abychom měli v noci výhled na maják a moře, a těšíme se na jednu z nejromantičtějších nocí v životě. Ještě předtím se ale procházíme v bílém písku na pláži, sbíráme mušličky a prozkoumáváme tundru, která není tak pustá, jak vypadá. Občasné sobí stádo doplňují tisícová hejna Chaluh příživných, ptáků, kvůli nimž je zde vyhlášena i přírodní rezervace. Když budete trpěliví, najdete zbytky po tisíce let starém osídlení původními obyvateli (zdejší kamenný labyrint Mikkelbergodden je nejsevernějším nalezeným na světě), jeskyni, kde se vesničané schovávali před německými vojáky, či tábořiště, kde přežívali trosečníci ze ztroskotané lodi. Fouká vítr, jsme široko daleko zcela sami a celé místo dostává tajuplný nádech.

Liduprázdná krajina poloostrova Nordkinn.

Ráno se s místem loučíme, slibujeme, že ještě přijedeme, a pomalu se loudáme zpět. V Norsku jsme už potřetí, takže víme, že nám tato nádherná a čistá příroda zase bude chybět. Cestou zpět si užíváme krásného počasí a těšíme se do městečka Kirkenes, kde už na nás čeká Expedice Apalucha. Ti zatím rybařili u finských jezer a teď máme domluvený sraz v kempu před městem (GPS N 69.697612°, E 29.950784°). Na hranici s Ruskem je to odsud dvanáct kilometrů, ráno vyrážíme do jámy lvové. Poučeni z naší předloňské cesty tušíme, že hraniční procedura bude tuhá a dlouhá.

Ruská hranice opět nezklamala

Když už se k překvapení nás všech zdá, že všechno jde bez problémů a rychle, celníci jsou příjemní a všechny dokumenty máme v pořádku, přichází od celníka se zavázanou rukou podpásovka. Německý ovčák Kendy, který s Apaluchou procestoval více zemí než kdejaký karavanista, nemá něco, co si celník zřejmě zrovna vymyslel, a potřebuje potvrzení od veterináře. To by ještě šlo – nejbližší je v Kirkenes a můžeme tam zajet. Jenže – už jsme překročili imaginární čáru, jsme v Rusku a máme vízum na jeden vstup. Když teď vycouváme, už nemůžeme vstoupit podruhé, a tak jsme v pasti. Řešení jsou dvě – buď Rusko padá a vracíme se do Norska, nebo se celník nechá přemluvit. Dvě sympatické celnice nakonec svého kolegu udolají a ten, ač nerad, psa pouští a vystavuje mu formulář na proclení auta. Hlavně, že má kam vrazit všemocnou bumážku. Za námi se objevuje německý pár s kokršpanělem ve stejné situaci, těm ale chybí dokumentů více, rusky neumí a nemají šanci. Hranici nakonec vítězoslavně opouštíme asi po třech hodinách. Ale jsme tady a to je hlavní! No a ten celník se zavázanou rukou, ji měl pokousanou od psa 🙂

Příjezd na ruskou hranici za městem Kirkenes.

Zvláštní je, že hned za hraniční čárou se krajina od základu mění. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřím – je to jako přejezd do Půlnočního království v Pyšné princezně. Snad už ani nejsme v polární divočině plné jezer, fjordů, lesů a hub. Nepotkáváme jediné zvíře, téměř žádné lidi a krajina je najednou taková průmyslová. Celá murmanská oblast je totiž jedno obří vojenskou základnou – cizinec zde nesmí sjet z hlavní silnice, u každé odbočky jsou několikajazyčné varovné cedule. Míjíme nesčetné výcvikové prostory, tankodromy, střelnice, kasárna a radarové stanice, a tak se to opakuje několik dalších dní. Máme vytipovány nějaké památky, ale k žádné nemůžeme odbočit. Nemůžeme se tak podívat ani ke Kolskému superhlubokému vrtu, nejhlubšímu vrtu na světě s hloubkou přes 12 kilometrů. Dnes jsou z něj jen trosky, ale Sověti díky němu učinili přes 12 000 geologických objevů světového významu.

První město na ruské straně je Zapolarnyj. Po příjezdu z Finska je to velký kulturní šok.

Navštěvujeme první město za hranicí s krásným názvem Zapolarnyj. Tytam jsou však norské rybářské osady s barevnými domky. První, co vidíme, je sestava několika obřích panelákových sídlišť. Přijíždíme na rozbité náměstí, kde kupujeme první jídlo a hlavně ruské SIM karty do telefonů. To je zase velká výhoda – výborné jídlo je zde za ceny stejné nebo nižší než u nás, telefonní tarif společnosti MTS s 5 GB dat kupujeme za dvě stovky. Je to zvláštní, ať jedu kam jedu, všude jsou operátoři levnější než u nás. I předplacené SIM karty se zde ale vypisují na jméno, Karel tak nakonec přemlouvá hezké dívky v prodejně, aby je napsaly na sebe. Na rozdíl od krajiny jsou zde lidé příjemní.

Kousek za městem Luostari nacházíme nově budovaný skanzen, repliku tradičního kremlu. U něj parkujeme na noc, za dané situace se nedá moc vybírat (GPS N 69.426004°, E 31.056351°). Za zvuku střelby ze samopalů, která se ozývá z blízkého cvičiště, chystáme večeři a pereme prádlo. Kolem po silnici prochází oddíl vojáků, nadšeně na nás mávají a nesou veliký koberec. Ráno u snídaně jdou opačným směrem, opět mávají a koberec nesou zpátky.

V nedalekém městečku Sputnik má být technické muzeum, jediné co jsme však našli, bylo několik vraků různých vozidel a strojů na podstavcích u silnice. Možná je to ono. V železničním vagónu je expozice o válečné historii této oblasti – probíhaly zde tvrdé boje mezi Rudou armádou a Němci a v krajině lze najít mnoho zbytků munice a bunkrů. Cestou zastavujeme u množství válečných památníků – pro Čechy je to možná nepochopitelné, ale Velká vlastenecká válka se zde bere velmi vážně a intenzivně se připomíná. V Rusku snad není domácnost, kterou by válka nezasáhla a mnozí místní mají těžké boje stále v paměti. A tak se téměř každé náměstí a každý kout honosí podstavci s tanky a děly. Pro nás je to také bohužel to jediné, co nám cestu zpestřuje.

Připomínky Velké vlastenecké války jsou všudypřítomné. Snad jsme neviděli město, kde by nebyl tank. A Lenin.

Lesk a bída ruské armády

Už odpoledne přijíždíme k cíli naší expedice – městu Murmansk. Chtěli bychom zde vidět legendární Severní loďstvo, nejsilnější ruskou námořní sílu s unikátními loděmi Admiral Kuzněcov, Pjotr Velikij a mnoha ponorkami. Jedeme proto do Severomorsku, města, kde má flotila základnu. Jedná se však o uzavřené město, na silnici je kontrolní stanoviště a vojáci nás nekompromisně otáčí zpět. Cizinci zde nemají co dělat. No, trošku jsme to tušili. Vracíme se tedy do Murmansku a parkujeme v centru. Murmansk je největší světové město za severním polárním kruhem, má asi 300 tisíc obyvatel a je důležitým ruským přístavem na severu, protože celoročně nezamrzá. Historie města je nerozlučně spojena s armádou, bylo založeno v roce 1916 kvůli dopravě válečného materiálu. I když se zde v současnosti staví lodě a je tu i námořnická škola, je vidět, že hlavním zdrojem obživy zde byla práce pro armádu. Město se nyní masivně vylidňuje a obří poloopuštěné sídliště ve svahu nad městem vytváří bezútěšné panorama. Stejný problém evidentně trápí celou zdejší oblast – většinu nesčetných vojenských prostorů tvoří opuštěné ruiny, zřícené budovy, zarostlé ranveje a rezavá vojenská technika. Během studené války to přitom bylo místo s největší koncentrací vojska na světě. Samotné centrum Murmansku, jeho hlavní promenáda, je však poměrně příjemné. S výbornými pirožky v ruce jdeme najít slavný ledoborec Lenin, první loď na světě na atomový pohon. Je opravdu impozantní a zdá se být nejudržovanějším kusem techniky, který jsme tu zatím viděli. Loď nyní slouží jako muzeum. Odpoledne město opouštíme. Jsme rádi, že jsme jej viděli, a teď už víme, že ne vše na severu musí být pěkné a přírodní.

Celá zdejší oblast má vedle silného vojenského i surovinový význam – těží se zde především apatit, měď, nikl a další barevné kovy. Podle toho také celá krajina vypadá. Osídlení zde vznikalo tak, že se našla ruda, vybudoval se důl, továrna na zpracování a kolem toho veliké sídliště. Tvůrci se příliš nebabrali s vymýšlením názvů měst, a tak zde najdete třeba Nikel či Apatit. Alespoň hned víte, která bije. Takovéto celky pak tvoří velkou část zdejší krajiny. Rozdíl mezi jen pár desítek kilometrů vzdáleným Finskem je neuvěřitelný. Jenže doby už nejsou, co bývaly, a z drtivé většiny průmyslu zde zbyly jen ruiny a vybydlené paneláky. Kov zde nikdo nesbírá, a tak původní struktury zůstaly vystaveny zubu času v celé své osobité kráse. Jestli zrovna teď probíhá někde dole u hranic s Ukrajinou válka, tady to vypadá, že se fronta již přehnala. V kontextu s obrovskou a divokou polární krajinou to vypadá nepopsatelně. Murmansk sice získává znovu ekonomický význam, obchoduje se Skandinávií a je to důležitý přístav, zbytek tohoto koutu země je však zcela nepodstatný a stát se mu příliš nevěnuje. Kdo může, utíká odsud pryč.

Turistický potenciál je zde přitom obrovský, poloostrov Kola má unikátní krajinu, nádherné Bílé moře, u finských hranic jsou zajímavé přírodní parky a ta svoboda pro karavanisty je fascinující. Nikdo se nestará, proč někde stojíte, nikdo se vás nesnaží jako bohaté západní turisty natáhnout, Čechy zde mají rádi. Přičtěte si k tomu benzín za 16 korun a máte turistickou destinaci jako hrom. Bohužel se o to, co je zde k vidění, nikdo nestará.

Ledoborec Lenin, první loď světa na atomový pohon, slouží dnes jako muzeum.

S normálním automobilem, natož velkou alkovnou, jsme zde poměrně omezení v tom, jak daleko z hlavní trasy můžeme sjet. Spojnice z Murmansku do Petrohradu má vynikající kvalitu a prochází neustále rekonstrukcemi, takže až na několik objížděk je velmi pohodlná. Bohužel je tak trochu „potěmkinová“, protože u každé odbočky končí asfalt hned za první zatáčkou nebo stromem a všechny vesnice jsou napojeny jen hliněnými nebo štěrkovými cestami. Vzdálenosti to jsou přitom v desítkách i stovkách kilometrů. Jakákoli zajížďka tak je otázkou dnů a to ještě musí být sucho.

Za ruskými Laponci na poloostrov Kola

Vydáváme se tedy po jediné asfaltové silnici vedoucí do vnitrozemí polostrova Kola. Šedesát kilometrů odsud je vesnice Lovozero, hlavní kulturní centrum zdejší sámské komunity. Tento národ žije na velkém území severního Norska, Finska i Ruska. Zatímco však na západě dostali Sámové (nebo také Laponci) určitou autonomii a jejich kultura se zachovala dodnes, zde byli za minulého režimu nahnáni do paneláků, stáda sobů byla znárodněna, a kdo neutekl, musel se přizpůsobit. Zbylo jich zde proto velmi málo a většina z nich právě v Lovozeru.

Náměstí v Oleněgorsku. Můžete se podívat, co všechno se zde těží. Mnohá města se podle toho i jmenují.

Cestou nekonečnými lesy opět míjíme množství vojenských základen, radarových stanic, skladišť jaderných zbraní a opuštěných letišť. Vojenská infrastruktura je ohromující, k jejímu provozu a údržbě musely být potřeba statisíce vojáků. Téměř každá lesní cesta vás spolehlivě zavede k nějakému opuštěnému vojenskému areálu. Při příjezdu do Lovozera nás vítá hlouček dětí na kolech, kteří si užívají krátkého léta a jedny z mála turistů, kteří sem během roku přijedou. Obdivují naši motorku, dáváme jim sladkosti a oni nám za to ukazují místní muzeum. To bohužel minutu před námi zavřelo, a tak se jdeme podívat na dvě dominanty – budovy ve tvaru laponského stanu. Jedna z nich je hotel, který zkrachoval dříve, než byl dostavěn, druhá je prázdné kulturní centrum s děravou střechou. Obec slouží jako výchozí místo na túry k nedalekým jezerům a do tundry, příroda za vesnicí je již nezasažena průmyslem ani armádou a alespoň trošku nám ukazuje svou panenskou divokost. Život ve vesnici je však tvrdý, v zimě je celá oblast automobilem nedostupná, práce zde moc není a jeden dům za druhým postupně chátrá.

Po návratu na hlavní silnici ještě zastavujeme v městečku Oleněgorsk, které se na náměstí chlubí ukázkou všech nerostných surovin, které se v okolí těží. Město samotné však drží nad vodou jen obří povrchový důl na železnou rudu, na nějž se jedeme z dálky podívat. Šokuje nás místní mototechna, která má v jedné místnosti díly snad na všechna existující vozidla, a kupujeme zde české pojistky do auta.

Ruské Alpy

Míjíme Mončegorsk, město metalurgů, a znovu zabočujeme do vnitrozemí poloostrova Kola, do města Kirovsk. To se honosí horským charakterem, protože leží na úpatí pohoří Chibiny, které je podobné Beskydům, avšak extrémně bohaté na vzácné nerosty. Kromě velkých povrchových dolů, které jsou v okolí, jsou hlavní dominantou hory, najdete zde i lanovky, krásná jezera a mnoho zajímavých turistických tras. Město samotné je na zdejší poměry docela hezké, s upraveným náměstím, ale není zde nic zajímavého. V místech, kde bývá přes zimu i mínus 40 °C, nás fascinují okna s igelitem místo skel a polorozbořené domy.

Doly a továrny na zpracování rud, to jsou bohužel hlavní prvky severoruské krajiny.

Přesouváme se dále na jih a sjíždíme do centra města Kandalaksha v zátoce Bílého moře. Potřebujeme sehnat vodu, což se v celé zdejší oblasti ukazuje být velkým problémem. Na benzinkách se nikde sehnat nedá, když má člověk štěstí, najde ve vesnicích veřejnou pumpu a vodu si nabere jako za starých časů. Podezříváme obyvatele, že nemají vodu zavedenou ani ve svých bytech a domech, což se nakonec ukazuje být pravdou. Místní nám nakonec radí sjet na vedlejší silnici a hledat studánku. Tu nacházíme po několika kilometrech, je u ní parkoviště a sjíždí se sem desítky lidí s kanystry. Stoupáme si do řady a nabíráme vodu z pramínku do všech možných nádob. Vodovodní řad tu není samozřejmostí ani ve městech. Cestou zpět stavíme na vyhlídce na krásné hory poloostrova Kola, tam se však již s našimi auty a českými pasy nedostaneme.

Jedeme ještě kousek na jih a pak sjíždíme po hliněné cestě k vesničce Kovda, kde nacházíme pěkné místo na spaní u lesa. Zjišťujeme, že jsme původně hledali stejnojmennou vesnici jen pár kilometrů odsud, která leží na břehu Bílého moře, ale už se nám nechce přejíždět, i když za našimi hlavami každou chvíli sviští vlaky do Murmansku (GPS N 66.711329°, E 32.642441°).

Centrum „alpského“ města Kirovsk. Odsud lze podniknout mnoho výletů.

Další den dopoledne překračujeme severní polární kruh, bohužel tentokrát směrem na jih. Čím jedeme jižněji, tím je paradoxně větší zima. Dnešním cílem je městečko Kem, odkud vyjíždí lodě na Solovětské ostrovy. Nemáme žádné bližší informace, ale chceme to vyzkoušet. U přístavu nacházíme moderní turistické středisko, hotel a apartmány, většinu turistů tvoří Rusové. Bohužel na ostrovy odsud jezdí jen dvě malé lodě a shodou náhod je tam nějaký festival a mnoho lidí se vrací, a tak jsou volné jen lístky tam. Zpátky bychom se vešli až za dva dny. Čekat se nám tak dlouho nechce, ale vzdát se návštěvy ostrovů také ne. Nakonec ve vesnici přespáváme (GPS N 64.984976°, E 34.779958°) a uvažujeme co dále. Další větší loď údajně jednou denně jezdí ze 125 km vzdáleného města Belomorsk. Jsme odhodlaní to vyzkoušet a ráno se oddělujeme od zbytku expedice, která chce navštívit velká jezera na jihu.

Unikátní petroglyfy a Bělomořský kanál

Ráno tedy vyrážíme do Belomorsku. Přijíždíme tam dopoledne, ale nikde nemůžeme najít žádný přístav. Jsme tady dobře? Tak významný turistický cíl a nikde žádná cedule, upoutávka, nikde nic? Na konci města se ptám kolemjdoucího páru a ten mě směruje někam do pole. Jedeme tedy po hliněné cestě, když se ve křoví najednou objevuje brána a za ní dvoukilometrový násep s ruinami budov. Hlídač nám potvrzuje, že loď odsud brzo ráno jezdí a večer se vrací zpět, místa je prý dostatek. Hurá, ráno jedeme na ostrovy!

Výhled na panenskou jižní část poloostrova Kola a Bílé moře.

Máme skoro celý den čas, tak se snažíme najít kamennou plošinu s petroglyfy, která by tu někde měla být. Ani tato památka však není nijak propagována, všímáme si ji jen díky tomu, že známe souřadnice a nacházíme skromnou ceduli ukazující směr někam do lesa. Na malém plácku u vstupu se dá krásně nocovat, je u lesa a potoka a budete zde zaručeně sami (GPS N 64.494608°, E 34.696198°).

Bělomořské petroglyfy přitom patří mezi jedny z nejvýznamnějších památek tohoto druhu na světě. Byly objeveny v roce 1926, ale její stáří je přes sedm tisíc let. Dodnes nikdo neví, kdo tisíce obrazců do velkých kamenných plošin vytesal. Jsou zde znázorněni lovci, rybáři v loďkách i bojovníci s luky a oštěpy, šamani, stáda zvířat i mnoho sexuálních motivů. Na více jak dvou tisících kresbách najdete i nejstarší vyobrazení člověka na lyžích v Evropě. Celá památka je přístupná zcela zdarma, mezi kameny se můžete libovolně procházet a obrazce si prohlížet z bezprostřední blízkosti. Je zde jen pár lidí a také několik archeologů, kteří obrazce udržují, popisují a stále objevují nové a nové. Z prodeje drobných suvenýrů pak sponzorují další výzkum – od státu žádné peníze nedostanou. Užíváme si toto překrásné a tajuplné místo uprostřed lesů a říkáme si, že je dobře, že o něm nikdo neví.

Bělomořské petroglyfy jsou zcela ukryté před veřejností, přitom jsou nesmírně cenné.

Odpoledne přejíždíme do blízké vesničky Vygostrov, zahlédli jsme zde upoutávku na kemp a sprcha by se nám hodila. Kemp nakonec nacházíme přímo na břehu Bělomořsko-baltského kanálu (GPS N 64.476423°, E 34.662766°), nechvalně proslulé stavbě, při jejímž budování v letech 1931-33 zemřelo až 25 000 vězňů ze stalinských gulagů. Přes 227 km dlouhý kanál je unikátní a neuvěřitelně náročnou stavbou, jeho reálný význam je však malý, protože kanál je málo hluboký pro velké lodě.

Petroglyfy jsou staré 7 000 let a jsou přístupné zdarma, jen je musíte najít.

Kemp u něj sestává z travnaté plochy a několika unifikovaných buněk, v nichž jsou toalety a sprchy. Stál nás asi sto rublů a jsme zde úplně sami. Užíváme si teplé sprchy, doplňujeme zásoby a užíváme pěkného večera u vody s rybami na grilu.

Ráno vstáváme brzy, protože loď vyjíždí už před sedmou hodinou – plavba trvá čtyři hodiny. Jak dopadla, co jsme na ostrovech viděli a jak pokračovala naše cesta dále, se dozvíte v příštím a posledním dílu cestopisu.

Facebooková stránka s deníkovým popisem cesty a dalšími fotografiemi

POKRAČUJTE: Poslední díl cestopisu – Busíkem na konec světa 3/3

ODPOVĚDĚT

Vložte svůj komentář!
Zde zadejte své jméno

Spolupracujeme