Kanárské ostrovy obytným autem – aneb jak strávit zimu v teple

-

Že se Kanárské ostrovy nejmenují podle kanárků, to už je, myslím, všeobecně známo. Ale že na nich mohou karavanisté pohodlně strávit zimu, to zatím v Česku – a nejen v Česku – moc známo není. Mnohé cestovatele asi odradí představa dlouhé plavby a vysoké ceny lodních lístků. Když si ale spočítáte, že vás lodní lístek nebude stát víc než čtrnáctidenní pobyt u moře s cestovkou, už to tak dramaticky nevypadá.

Text a foto: Jiří a Ivana Böhmovi

KOMPLETNÍ FOTOGALERIE


Je nutno samozřejmě připočítat cenu za zhruba tři tisíce kilometrů dlouhou cestu do pevninského Cádizu nebo Huelvy, ze kterých lodě na Kanárské ostrovy vyplouvají. Ceny potravin jsou tam srovnatelné s našimi a nafta je zhruba o čtvrtinu levnější než na pevnině. Proč, to jsme nevyzkoumali, ale platili jsme od 0,72 do 0,75 eur, když na pevnině cestou byla za 1 euro. Asi mají ostrované daňové úlevy, tak jako u ceny lodních lístků.

Před cestou se nám nechtělo věřit informacím o zimních teplotách, ale skutečnost je ještě předčila. Noční teplota nám nikdy neklesla pod 13 stupňů a maximální denní byla vždy nad 20, většinou 23 a někdy až 26 °C.

Avizovaný stálý vítr byl až na výjimky snesitelný a několikrát bylo i bezvětří. Topit v autě jsme si nikdy na Kanárských ostrovech nemuseli, teplé oblečení jsme využili až cestou domů přes Francii.

Kanárské ostrovy jsou součástí Španělska a je jich v souostroví celkem sedm. My jsme si naplánovali tři nejvýchodnější – Lanzarote, Fuerteventuru a Gran Canarii, a tak jsme kromě dvou plaveb, tam a zpět ze španělské pevniny absolvovali ještě dvě plavby mezi ostrovy.

Jedna z pravidelných odpočinkových zastávek.

Jedeme společně dvě auta, ve druhém tvoří posádku manželé Kalinovi z Litoměřic. Do Cádizu jsme přijeli s dvoudenní časovou rezervou, do přístavu nás první den nepustili, přespali jsme za přístavem na konci mola (GPS N 36°32´34,0“ W 6°16´49,5“). Druhý den už jsme směli do přístavu a tam jsme i spali. Loď z Cádizu vyplouvá jednou týdně, z Huelvy rovněž tak. Podrobné mapy 1:50 000 jsme koupili před cestou ve specializované prodejně v Praze.

LANZAROTE

Každý ostrov má trochu jiný charakter. Na Lanzarote je bezpočet vyhaslých sopek, některé mají hluboké krátery, a po výbuchu sopky Timanfaya v 1. polovině 18. století jsou na západě ostrova rozsáhlá lávová pole. Na severovýchodě ostrova je zase lávové pole, které vzniklo po mohutné erupci sopky Monte Corona před asi 4 000 lety. Tato lávová pole udávají dnes charakter skoro celému ostrovu.  Nedávnou vulkanickou činnost na ostrově dokládá i dosud horká půda v národním parku Monumento natural de las Montaňas del Fuego.

Pláž Papagayo u letoviska Playa Blanca.

Máme v plánu objet hlavně západní část ostrova proti směru hodinových ručiček. Vzhledem k malým vzdálenostem není problém zajet si i do některých míst v centru. Cílem celé naší cesty je poznat místní přírodu i historické a současné zajímavosti, občas si také odpočinout na některé z pláží.

Do Arrecife, přístavu a hlavního města ostrova, připlouváme hodinu před začátkem Štědrého dne, 23. prosince 2015, ve 23 hodin. Na první pobyt máme už z domova vyhlédnutou pláž Garita  před obcí Arrieta, vzdálenou asi 20 km severně (GPS N 29°07´37,0“ W 13°28´00,3“). Na nejhezčí část pláže se nedá vjet, cesta je čerstvě zatarasena ohromnými balvany, ale i tak nacházíme dobré místo k několikadennímu pobytu. V Arrietě je benzinka, obchod, na pláži voda i restaurace. Vše necelý kilometr od našeho stání. Další dny odtud podnikáme zajímavé výlety – například do volně přístupného skalního města Mataburo u Teguise, při silničce LZ 404 (GPS N 29°03´23,0“ W 13°30´09,6“´).

Tady jsme si pochodili roklemi, skalními branami a zákoutími, kolem desítek šedivých sloupů s pohledy do malého údolíčka pod námi. Pár kilometrů od Arriety je i Cueva Verdes (GPS N 29°09´38,0“ W 13°26´19,0“). Je to dlouhý lávový tunel, který vznikl při výbuchu sopky Monte Corona a jeho velká část je přístupná. Na konci prohlídkového okruhu je velká jeskynní hala, ve které se provozují i koncerty a nám tam hrál své improvizace klavírista živě. Byl to zážitek! Kousek odtud směrem k moři je možno navštívit i Jameos del Aqua – jeskyni s azurovým jezírkem, ve kterém žijí bílí slepí krabi.

Ve skalním městě Mataburo.

Přejíždíme dále, kousek k severu na velkou písčitou pláž před Orzolu s názvem Charca de la Novia, jinak též Orzola Beach (GPS N 29°12´50,6“ W 13°26´33,2“). Je tu velmi mělké moře, a tak se při odlivu odhalí písčité dno se skalnatými ostrůvky a četnými jezírky. Naši spolucestující si tu i zaplavali – byl sice konec prosince, ale teploty byly letní. Pobřežní pěší cestičkou mezi lávovými balvany jdeme do přístavního městečka Orzola, nejsou to ani dva kilometry. Vyplouvají odtud lodě na sousední málo obydlený ostrov Gracioza. Pokračujeme pěšky ještě k nejsevernější pláži Lanzarote – jmenuje se Canteria (GPS N 29°13´13,6“ W 13°27´08,9“). Sem se dá z Orzoly dojet i autem po dobře sjízdné prašné cestě.

Z Orzoly je to jenom asi deset kilometrů k vyhlášené vyhlídce Mirador del Rio, vybudované na místě bývalé vojenské základny v nadmořské výšce 470 m (GPS N 29°12´50,0“ W 13°28´52,0“). Vyhlídka je na hraně strmé skalní stěny, vchod je v úrovni parkoviště, uvnitř je prosklená hala s možností vyjít z ní po pár schodech níže na terasy ve skalní stěně. Nezapomenutelné jsou výhledy na ostrov Gracioza a několik dalších menších k severu, jako z letadla.

Po kávě v malé kavárně jen neradi toto místo opouštíme. Po úzké silničce LZ 203 sjíždíme do obce Ye. Odtud se vydáme pěšky na hranu vyhaslého vulkánu Monte Corona. Výchozí bod je na západním konci obce Ye. (GPS N  29°11´44,0“ W 13°28´55,7“). Cesta nejprve mírně stoupá mezi zvláštními vinicemi s kamennými zídkami kolem jednotlivých keřů pro lepší zadržování vláhy, později po strmém svahu až na hranu sopky. Z hrany kráteru brzy hledíme na jeho dno, a kdo není unaven výstupem, může tam po strmé stezce i sejít.

Převládá červená barva. Velkolepé divadlo.

Po návratu k autu míříme opět k moři – tentokrát k západnímu pobřeží. Míjíme turisticky oblíbenou Zoo Guinata Tropical Park a po přespání na vyhlídce na skále nad mořem (GPS N 29°11´05,6“ W 13°30´04,3“) zastavujeme další den až v hezkém městečku Haria. Na náměstíčku před radnicí je instalován betlém, pod ním v suterénu výstava o historických vápenkách a před knihovnou jen pár kroků od radnice volně přístupné připojení k internetu. Zásoby potravin doplňujeme v obchůdku a procházíme se pod místními vzrostlými palmami a fikusy.

Pláž Charca de la Novia u Orzoly.

K dalšímu přenocování nám poslouží surfařské středisko Caleta de Famara s dlouhou písčitou pláží, ale pro nás nic zajímavého. Jen půjčovny vodního vybavení a na chodnících sušící se kombinézy. Toto místo ozvláštňuje snad jen pohled na skalní stěnu, po jejíž horní hraně jsme se včera pohybovali.

Víc klidu nám poskytne poloopuštěný poloostrov La Isleta (GPS N 29°07´21,0“ W 13°39´28,0“) poblíž střediska Urbanización La Santa se zálivem s umělými plážemi. Bydlel tu s námi s obytným autem pouze jeden Němec. Před návštěvou ostrovů jsme si mysleli, že všude bude plno Evropanů,

ale už na lodi z Cádizu nás bylo jen kolem deseti a na plážích a na parkovištích u turistických zajímavostí bylo obytné auto nebo přívěs spíš výjimkou. Všude se to ale hemží osobními auty z půjčoven, turisté ve velké míře přilétají a ostrovní zajímavosti objíždějí s půjčenými auty. Po desáté hodině se parkoviště začala plnit a k večeru už bylo zase prázdno. Přijet, rychle obhlédnout, vyfotit, do restaurace na oběd nebo na kávu, a zase dál. Malé auto se tu dá půjčit od cca 25 eur za den. Na letištích všech ostrovů je čilý provoz, letadla startují a přistávají každých pět až deset minut.

My už míříme k největší atrakci ostrova Lanzarote – přírodnímu parku Timanfaya. Oficiálně  Monumento Natural de las Montaňas del Fuego. Hned na odbočce z hlavní silnice LZ 167 (GPS N 29°00´37,0“ W 13°44´02,0“) jsme zaplatili vstupné, po asi dvou kilometrech se dostali po silničce LZ 602 na ohromné šikmé parkoviště a pak místním autobusem projeli sedm kilometrů dech beroucí silničkou Ruta de Los Volcanes celý areál „ohňových hor“. Vlastním autem, pěšky ani na kole se tam nesmí.

Jedinou alternativou jsou velbloudi, kteří „parkují“ dole u hlavní silnice. V autobusu je trojjazyčně přehráván namluvený komentář a na zajímavých místech autobus na chvíli zastavuje. Před parkovištěm se tvoří fronta, protože je úplně plné a čeká se, až někdo odjede. Je tam i návštěvnické informační centrum s restaurací a také tam místní průvodci předvádějí, že těsně pod povrchem je opravdu horko, nalévají vodu do připravených otvorů v zemi, voda se za pár vteřin promění v páru a jako gejzír vystřikuje do výšky. Otepi sena vhozené do jámy se během chvilky vznítí a shoří. Zkrátka turistická atrakce první třídy. To všechno za 18 eur pro dvě osoby a auto.

Silvestrovskou noc jedeme prožít k moři, do letoviska El Golfo s místní atrakcí – lagunou se zelenou vodou. Laguna v mohutném zálivu je od moře oddělena hrází a zbarvení její vody je způsobeno řasami. Parkujeme na severním konci obce u dětského hřiště u moře (GPS N 28°59´05,0“ W 13°49´52,0“) a až na několik nočních petard někde v dáli je tu klid. Na Nový rok podnikáme několik vycházek po lávových stezkách podél moře i kousek do vnitrozemí, kde je několik sopek.

Kráter sopky Monte Corona.

A protože nám příbojová vlna na La Santa namočila fotoaparát, musíme neplánovaně na opravu nebo pro nový do Arrecife. Máme tak teprve možnost si lanzarotské hlavní město trochu prohlédnout. V centru je rušno, blízko něj se nedá zaparkovat. Mají tu hezké dlouhé nábřeží s infocentrem, náměstí s kostelem a tržnicí, jezero spojené kanálem s mořem, na němž kotví nespočet jachet. Na předměstí je několik supermarketů.

Poslední dny na Lanzarote strávíme pobytem na velkém parkovišti u nejjižnějšího mysu ostrova Punta del Papagayo pár kilometrů od letoviska Playa Blanca. Několik pláží v blízkosti tohoto mysu je považovaných za nejnavštěvovanější na ostrově. A asi právem. Jsou písčité a v hluboko položených zátokách obklopených skalními stěnami chránícími návštěvníky od často vanoucích větrů, kde je koupání a opalování příjemné. Do města Playa Blanca se dá ze severu přijet dvěma silnicemi. Pohodlnější a rychlejší je z obce Yaiza po LZ 2, zajímavější, ale náročnější z kruhového objezdu u obce Uga po LZ 703 přes pohoříčko a obec Femés.

Z této obce lze dojít na vyhlídku na hoře s kráterem Atalaya de Femés. Na zmíněné parkoviště u mysu Papagayo se dá dojet po nekvalitní štěrkové silnici buď průjezdem Playa Blanca, nebo z kruhového objezdu na silnici LZ 703 (GPS N 28°52´34,0“ W 13°48´45,5“). Za vjezd zaplatíte tři eura a už se nikdo neptá, kolik dnů nebo nocí tam strávíte.

Několik set metrů před koncem se silnice rozdělí, vpravo vede k restauraci nad pláží Papagayo, vlevo pojedete k uzavřenému kempu u pláže Del Congrio. V kempu jsme našli jeden kohoutek s vodou, ostatní zařízení (WC, umývárny, sprchy) bylo nedobytné. Pobřeží kolem je členité a skalnaté, procházky na obě strany po plážích nebo nad nimi velmi příjemné. Po pobřeží se dá dojít dobře i do Playa Blanca třeba na nákup.

Před odplutím na další ostrov si ještě v Playa Blanca projdeme několik kilometrů dlouhou pobřežní dlážděnou pěší zónu, pokocháme se výhledy zpět k východu na mys Papagayo, k západu k majáku, a na zdejší přístavy a zastavíme se i u kruhové obranné věže z 18. století. Lodě z přístavu Playa Blanca do Corraleja na severu ostrova Fuerteventura odplouvají několikrát denně a jedna ze dvou lodních společností vás tam během několika desítek minut přepraví za cenu od 60 do 100 eur, podle velikosti auta.

FUERTEVENTURA

Je to druhý největší ostrov souostroví po prvním největším Tenerife. Spolu s Lanzarote a Gran Canaria tvoří provincii Las Palmas. Druhou provincií Kanárských ostrovů jsou čtyři západní ostrovy – Tenerife, La Palma, La Gomera a El Hiero. Že by typ na příští zimu? 

Kostelík v El Cottilo.

Fuerteventura je oproti Lanzarote geologicky starší. Krajina má mnohde pouštní charakter, vítr přináší z nedaleké Afriky saharský písek, který se ukládá, zadržen pevninou, na některých plážích. Pláží je prý na ostrově více než stovka. Nepočítali jsme je, ani zdaleka všechny nenavštívili, ale ty, které jsme viděli, za objevení a poznání určitě stály. Kdyby někdo chtěl pouze na jeden ostrov z těch tří námi navštívených, chtěl jen užívat klidu a tepla této oblasti a nechtěl najezdit mnoho kilometrů, doporučil bych mu právě Fuerteventuru.

Po přistání v Corralejo se vydáváme k západu. Chceme ostrov objet opět proti směru hodinových ručiček a s prvními kilometry poznat opuštěné severní pobřeží s pouze jedinou vesničkou uprostřed dvacetikilometrového úseku. Nezpevněná cesta s roletami nás vede plochou pobřežní krajinou s mořem po pravé ruce, vlevo poušť a na obzoru kopce vyhaslých sopek.

Musíme velmi pomalu, nemůžeme si dovolit jízdu jako turisté s půjčenými osobními auty, kteří rolety překonávají vysokou rychlostí. Zastavujeme u hlubšího zálivu s několika kotvícími loďkami v rybářské obci Majanicho (GPS N 28°44´19,0“ W 13°56´19,0“), kde je jen několik domů, kaplička a kamenitý břeh.

Druhá polovina cesty má obdobný charakter, ale na pobřeží začíná být řada větších i menších písečných pláží, na kterých se začínají objevovat surfaři, koupající se otužilci a hlavně ti, co jen relaxují na sluníčku. Už z dálky se před námi objevuje červenobílý maják na mysu Punta de Toston, a to je znamení, že budeme už brzo na asfaltu silničky vedoucí do našeho dnešního cíle El Cotillo.

Prostorná pláž u El Cottilo.

Tady rozbíjíme tábor severně od města na pláži Martolín ve čtvrti Lagos (GPS N 28°41´39,0“ W 14°00´51,0“) a trávíme tu několik dnů. Pláž je prostorná, je tu voda, WC, restaurace a napočítali jsme tady kolem patnácti kolegů s obytnými auty z různých států Evropy. El Cotillo je příjemné městečko, stojí za prohlédnutí. Do centra je to z naší pláže asi kilometr, jsou tu obchody, pekárna s prodejnou, staré přístavní centrum, kostelík a samozřejmě řada restaurací. Na jižním konci města stojí kamenná kruhová věž Castillo de El Tostón s malým muzeem.

Láká nás nedaleký kaňon řeky Esquinzo, který ústí do moře zhruba 6 km jižně od El Cotillo. Problém je v tom, že k němu vede jen obtížně sjízdná špatně značená cesta s několika neznačenými odbočkami, a tak je orientace špatná. Naštěstí má naše auto vyšší světlou výšku, takže to zvládne. Nakonec šťastně přijíždíme až na místo nad strží kaňonu. Ten se v ústí u moře rozšiřuje a končí krásnou oranžovou písčitou pláží. Kolem pláže jsou rozeklané skály, moře do nich bouřlivě naráží, pohledy dolů jsou nezapomenutelné (GPS N 28°38´12,0“ W 14°01´33,0“).

Místo je opuštěné, přes den přijede jen několik turistů, někteří sejdou dolů na pláž, ale většinou se zastaví jen na chvíli. Do kaňonu se dá na několika místech sejít a dá se jím v délce pár kilometrů projít, což je velmi romantické. Protéká tu potůček, který nebyl v době naší návštěvy úplně vyschlý. Na erodovaném dně a na stěnách kaňonu je vidět, že tu bývá při deštích průtok hodně velký.

Po několika dnech chceme přes obec Tyndaya dál k jihu. Zpět do El Cotillo na asfalt se nám zdá zbytečná zajížďka, tak volíme v mapě naznačenou cestu rovnou k jihozápadu do Tyndaye. Vedla místy korytem ne úplně vyschlé řeky, divoké keře nás místy „hladily“ po nástavbě, už jsme uvažovali, že se vrátíme. Po krátkém pěším průzkumu v nejkritičtějším místě jsme uznali, že to projedeme. Ještě, že se naši spolucestovatelé s větším a nižším autem Esquinzu vyhnuli a navštívili ho na kole. Z Tyndaye už k moři neriskujeme terénní zkratku, ale objíždíme po asfaltu do Tefie a teprve pak po FV 221 k moři, do Puerto de los Molinos (GPS N 28°32´34,0“ W 14°03´46,0“). To je dvacítka nahuštěných domečků na terase u moře, dvě restaurace, malé parkoviště, pláž stísněná mezi skalami a z nich výhledy. V Los Molinos končí v moři další, tentokrát trochu širší meandrovitý kaňon s bujnou říčkou Molinos. Vydáváme se proti proudu, po chvíli nás zastavují tabulky se zákazem vstupu, ale při podrobnějším přečtení se zákaz týká jen některých období, kdy tu hnízdí chráněné druhy ptáků. To začíná až v dubnu. Přicházíme až k obci Las Parcelas, kaňon se tu větví, ze skalních stěn prýští malé vodopády do pěkného jezírka, nahoře je ptačí pozorovatelna. Předvádí se nám párek hnědobílých hus, které jsme vyplašili.

Parkování v Los Molinos na západním pobřeží Fuerteventury.

Po dvou nocích se vracíme na FV 207 a z ní po necelých čtyřech kilometrech odbočujeme na odvážnou úzkou vyhlídkovou FV 30 s novým asfaltovým povrchem, po které se dostaneme do dvou pěkných městeček – Betancuria a Pájara. Než do nich dojedeme, musíme vystoupat do sedla Morrito del Rincón. A když už jsme tak vysoko, neodpustíme si ještě strmý krátký výjezd na vyhlídku Mirrador de Morro Velosa (GPS N 28°26´17,0“ W 14°03´02,0“) ve výšce 675 m n. m. Jsou zde úchvatné výhledy na všechny světové strany a na východní i západní pobřeží ostrova. Je to moderně řešená budova s geologicko-přírodopisnou expozicí a prosklenou kavárnou nad strží. Parkování i vstup jsou zdarma.

      V Betancurii zaparkujte nejraději zdarma hned těsně před vjezdem do městečka u zachovalých zakonzervovaných zbytků františkánského kláštera ze 16. století, z doby, kdy toto město bývalo hlavním městem ostrova. Další parkoviště je pak až na výjezdu k jihu, je placené a do centra je to z něj přibližně stejně daleko. Centrum tvoří částečně opevněný kostel s nádvořím z roku 1620 a další zajímavosti. Je to malebné místo, ale přeplněné turisty. Po patnácti kilometrech přijíždíme do Pájary. Tady se nám moc líbí. Neplacené parkoviště v centru okrášlené řadou barevných bougenvileí (GPS N 28°21´03,5“ W 14°06´30,3“), WC s vodou, kostel s portálem s mexickými motivy a malovanými oltáři, palmový háj, supermarket a před knihovnou na lavičce zdarma Wi-Fi. Vše v dosahu několika desítek metrů.

K poslední návštěvě krásného divokého západního pobřeží Fuerteventury zamíříme z Pájary do Ajuy. Parkujeme stranou obce v suchém řečišti v závětří pod vysokou skálou (GPS N 28°24´02,0“ W 14°09´22,6“). Na zdejší pláži je k dispozici voda, funkční WC, v obci je několik restaurací. Podnikáme pěší výlety ke dvěma zdejším přírodním zajímavostem. Obě mají titul Monumento Natural de Ajuy. Ta první, vzdálená od našich aut jen pár desítek minut chůze po pobřežní stezce, je tajemná veliká dvojitá jeskyně Caleta Negra s vchodem na úrovni moře. Sestup ze stezky je po úzkém krkolomném schodišti. Jdeme-li stejným směrem asi půl hodiny dále, dojdeme ke druhé zajímavostí,  Arco del Jurado. Je to kamenný masiv s mohutnou skalní bránou a malým skalním oknem na mořském břehu (GPS N 28°24´40,0“ W 14°29´25,0“). Na toto místo se dá dojet i autem, po špatné, ale sjízdné silničce od jihovýchodu odbočením z FV 621. Osobními auty tu bylo několik místních na piknik a rybaření.

Cestou z Ajuy máme ještě v plánu navštívit velmi zajímavou kapličku Virgen de la Peňa ve skalním údolí (GPS N  28°23´19,6“ W 14°06´10,5“). Stojí kousek pod přehradou na stezce, která spojuje osadu Vega de Rio Palmas na silnici FV 30 nahoře s obcí Mesquez na silnici FV 621 dole.

Skalní brána Arco del Jurado.

Celá trasa se dá projít tam i zpět k autu pohodlně během půl dne i s prohlídkou přehrady a kapličky.

Ta je přilepená ke skále a v několika návštěvních knihách najdete i mnoho českých zápisů. My jsme cestu nastoupili dole, auto jsme nechali na konci slepé silnice FV 627 (GPS N 28°23´09,0“ W 14°06´22,0“), a po projití celého úseku se k němu zase vrátili.

Fuerteventura je geologicky značně starší než Lanzarote, a tak jsme chtěli poznat také zde alespoň jednu sopku. Volba padla na Caldera de Gairia, která je asi 2 km severně od obce Tiscamanita. Po dobré štěrkové silničce vyjíždíme až na parkoviště u hotýlku (GPS N 28°21´20,3“ W 14°01´23,0“), dál už musíme pěšky. Nejdřív pohodlnou stezkou, poslední úsek po příkré stráni do sedla a pak už jen mírný sestup na dno kráteru, v jehož centru vyčnívá malá vyvýšenina. Četné kamenné terásky dávají tušit, že i tady hledali dřívější obyvatelé kousek půdy pro svá políčka.

Přejíždíme na jižní a východní pobřeží a postupně se zastavujeme skoro na všech místech směrem k Puerto Rosario. Nejprve v letovisku Giniginámar, kde nacházíme pěkné stanoviště na velké ploše vpravo od příjezdové silnice za posledním domem rybářské vesnice (GPS N 28°12´07,7“ W 14°04´ 28,7“). Místo je jako stvořené pro výchozí bod k toulkám po skalnatém pobřeží s dalekými výhledy hlavně směrem k jihu. V Giniginámaru je nedávno dobudované velké hotelové středisko. Je na svahu za obcí, a tak příliš neruší pláž ani původní rybářskou vesnici.

Kaplička Virgen de la Peňa.

Do úplně jiného světa přijíždíme kousek dál k severovýchodu v Las Playtas. Kromě původního městečka je tady „na zelené louce“ vybudované sportovní a hotelové středisko zaměřené na poskytování tréninkových služeb špičkovým sportovním týmům i jednotlivcům z celého světa. Trénují zde hlavně tenisté a triatlonisté. Mají tu cyklostezky, běžecké tratě i plavání v moři.  Sportovci nejrůznějších národností se to tu jen hemží. Hotelová část je zaměřena hlavně na švédskou klientelu, je plně obsazena a u vyhřívaného třicetimetrového hotelového bazénu je plno.

Bazén je volně přístupný, a tak toho náležitě využíváme ke koupání i opalování. Vydrželi jsme tu celý týden a zpestřili si ho výlety po pobřeží, vyjížďkou k blízkému majáku Faro de la Entalada na opuštěné skále či návštěvou nedalekého města Gran Tarajal. V Las Playtas se nedá parkovat u moře, a tak jsme bydleli na parkovišti na kraji staré obce u malého kostelíka (GPS N 28°13´51,5“ W 13°59´06,0“). Do minimarketu se čtyřiadvacetihodinovou otvírací dobou jsme to měli sotva sto metrů, na nábřeží s pěším korzem a vodou asi 600 m.

Vracíme se pár kilometrů zpět na průběžnou FV 2 a z ní u pokusného zemědělského střediska s většími vodními bazény a palmovým sadem odbočíme vpravo k moři do Pozo Negro. K dispozici je nám velká plocha za vsí (GPS N 28°19´16,0“ W 13°53´48,0“) s pohodlným nocováním, černá pláž

Pláž Puerto de la Torre.

a možnost výletů na pobřežní skály. Vyšplháme na skály na jihu, dohlédneme odsud až k Morro Jable s majákem vzdáleným vzdušnou čarou padesát kilometrů. K severu vede strmým stoupáním štěrková silnička do Casas de las Salinas, kam máme dále namířeno, ale po pěším průzkumu jízdu autem tudy zavrhujeme a raději to objedeme po asfaltu opět po FV 2.  V Las Salinas je zajímavé Museo de las Salinas, to návštěvníka seznámí s historií těžby soli z moře v tomto místě. Na parkovišti před muzeem se dá dobře přenocovat, ale příjemnější stanoviště je o pár set metrů dál v přilehlé obci s hezkou pláží na konci strmého sjezdu.

Jednou z nejpůvabnějších pláží, které jsme na své cestě navštívili, je Puerto de la Torre kilometr jižně od Las Salinas s opuštěnou polorozpadlou kamennou věží a lesíkem palem. Navazuje na ni údolí Baranco de la Torre ohraničené z jedné strany skalní stěnou. Sousední hotelové středisko Caleta del Fuste nám nabídlo dokoupit zásoby v obchodním centru Atlántico a doplnit vodu před vjezdem do hlavního města ostrova Puerto Rosario. Sem míříme na prohlídku a do přístavu, ze kterého zítra odplujeme na ostrov Gran Canaria. Vjíždíme hned do přístavu koupit lodní lístky, přístav se na noc uzavírá, ale policie nás tam nechává přespat s tím, že v noci nesmíme opouštět auto. Město je charakteristické velkým počtem plastik a sousoší, rozmístěných na nábřeží, v ulicích i na náměstích.

Naloďování v Puerto Rosario.

Plavba trvala šest a půl hodiny a její první část byla zajímavá tím, že jsme z lodi sledovali pobřeží k jihu, po kterém jsme v uplynulých dnech cestovali.

GRAN CANARIA

Po vylodění v Las Palmas de Gran Canaria nastává menší problém – nevíme, kde přenocovat. Máme sice připravené místo na pláži na poloostrově La Isleta na severním konci města, ale k pláži vede krátká štěrková cesta, která se právě opravuje a je uzavřená. Vešli jsme se alespoň na malou plochu před uzavírkou a dvě přenocování zde proběhla bez potíží. Navíc místo bylo na vyvýšenině na konci městské pěší zóny a poskytovalo nám ve dne i v noci nádherné výhledy na celý oblouk pětikilometrové pláže Canteras. Dohlédneme až k jejímu jižnímu konci s moderní budovou Auditorio Alfredo Kraus. Další den sem dojdeme po pláži pěšky, zpět jedeme autobusem – v Las Palmas je hustá autobusová síť, jednotná cena jízdenky je 1,40 eur a dá se platit u řidiče. Svezeme se až ke staré tržnici, ta má pěknou litinovou konstrukci a můžete tu nakoupit čerstvé maso, zeleninu a další potraviny i suvenýry.

Dočasně nepřístupná pláž na severu města Las Palmas.

Las Palmas má skoro 380 000 obyvatel a jeho staré čvtrti Vegueta a Triana stojí za prohlídku. Výtahem se dá vyjet na jednu z věží katedrály Santa Anna a přehlédnout město z ptačí perspektivy. Vynechat by se nemělo ani Museo de Colón v překrásném domě z 15. století, který je sám o sobě unikátní, a ve kterém jsou expozice nejen o Kolumbových plavbách.

Jako milovníci květin jsme nemohli nezamířit do botanické zahrady Jardin Botánico Canario Viera y Clavio vzdálené jen pár kilometrů od hlavního města (GPS N 28°03´55,0“ W 15°27´35,0“). K jednotlivým sekcím botanické zahrady musíme sestoupit romantickými cestičkami po příkré stráni o asi 80 metrů níž k protékající říčce. Tam dole už se můžeme věnovat exotické flóře Kanárských ostrovů, ale i jiných oblastí tohoto klimatického pásma.

Pozdě odpoledne znaveni opouštíme toto krásné místo, přesouváme se rozeklanou krajinou vyhaslých vulkánů, zase jen pár kilometrů, ke kráteru sopky Bandama. Než si najdeme místo k nocování na její hraně, vyjedeme a částečně i vyjdeme ještě na nejvyšší bod okraje sopky, na vyhlídku. Ta je přístupná jenom ve dne, závora s tabulkou vymezuje čas, kdy se tam smí vjet. Nezapomenutelným zážitkem byl sestup na dno sopky Bandama cestičkou plnou sopečné drti. Výškový rozdíl sestupu je 250 metrů, horní průměr sopky činí jeden kilometr.

Na dně kráteru sopky Bandama.

Na dně sopky je rozbořená farma s ještě znatelnými políčky, dnes už zarostlými plevelem. Na některých plochách jsou čerstvě zasázené olivy. Kromě toho je tu ještě jeden zachovalý domek obývaný starým pánem. U domku záhonky se zeleninou, na zápraží se vyhřívá kočka. Se starým pánem jsme se pozdravili a pak celé rozlehlé dno prochodili. Proti pěšině, po které jsme přišli, je pod skalní stěnou funkční záchytná nádrž na dešťovou vodu a malé jezírko.

Poprvé od začátku naší cesty zajíždíme do kempu. Dosud nebyla příležitost – na Lanzarote ani na Fuerteventuře žádné kempy nejsou. Cestou zastavujeme ještě u jeskynního systému původních obyvatel Kanárských ostrovů Guančů, v lokalitě Cuatro Puertas (GPS N 27°57´34,2“ W 15°25´05,4“) kousek jižně od Telde, druhého největšího města Gran Canaria. Kemp se jmenuje Playa de Vargas a leží asi 500 m od stejnojmenné pláže. (GPS N 27°53´30,6“ W 15°23´46,2“). Je levný a dost primitivní, bez elektřiny platíme jen 10 eur, stání jsou nezpevněná, ale chvílemi teče i teplá voda na vysprchování a umytí nádobí. Voda do nádrží aut se platí.

Po dvou očistných dnech se přes města Corrizal a Ingenio trochu vracíme a dva dny věnujeme další přírodní lokalitě – kaňonu Baranco de Guayadeque. Prochází jím deset kilometrů dlouhá slepá nově asfaltovaná silnice, stoupající až do nadmořské výšky 900 m, kde končí štěrkovým parkovištěm

Jeskyně Cuatro Puertas – obydlí původních obyvatel ostrova, Guančů.

(GPS N 27°56´06,0“ W 15°30´46,0“) pod horou Montaňa las Tierras.  Hned za vjezdem do údolí je malé hezké interpretační centrum s muzeem, ve kterém se můžete seznámit s geologickou, ale i tou mladší historií místa i jeho osídlením původními Guanči, a později i Španěly.

Ti sem vnikli v 16. století a původní obyvatelstvo zcela potlačili. Svahy a stěny údolí jsou z červeného tufu a jsou místy provrtány přírodními i umělými jeskyněmi, částečně opuštěnými a místy ještě obydlenými. V některých rozsáhlejších jsou restaurace, některé slouží jako prázdninové nebo i trvalé byty. Jeden takový byt jsme si mohli důkladně prohlédnout díky ochotné české rodině z Karviné, která měla byt s vyhlídkou do hlubokého údolí pronajatý.

Je zrovna neděle a v kaňonu není k hnutí. Španělé to tady mají jako výletní místo a turisty s půjčenými auty to sem také láká. Všechna parkoviště a krajnice silnice jsou plně obsazena, těžko hledáme místo. Až večer a v pondělí si plně vychutnáváme klid a krásu zdejší přírody. Pak už míříme zpět do Agüimes, které je výchozím místem pro vjezd do údolí Guayadeque, a znovu do hor. Vyhlédnutá trasa přes Temisas je z nám neznámých důvodů uzavřena, volíme tedy o něco delší GC 551. Cílem je dnes Santa Lucia de Tirajana. Tady máme hezké parkoviště na kraji obce u místního plaveckého bazénu (GPS N 27°54´25,7“ W 15°32´19,2“).

Navštívíme tu zajímavý kamenný hrad Castillo de la Fortaleza – je to kuriozita ze začátku minulého století. Dům si nechal postavit místní archeolog a sběratel Vicente Sanchez Araňa, který zemřel v roce 1997, a jeho sbírky jsou veřejnosti přístupné. Všechno je tu tak, jako za jeho života. Pěkně řešené vstupní prostory i interiéry. V městečku je kromě restaurace i minimarket, kašny a na terase nad náměstím se vzrostlými palmami kostel.

U potoka v údolí Guayadeque.

Chceme vidět i horské centrum Gran Canarie, a tak musíme výš. Silničkami se stovkami zatáček jedeme po úbočích do San Bartolomé de Tejeda a ještě výš do Tejedy, až do průsmyku Cruz de Tejeda v nadmořské výšce 1 520 m (GPS N 28°00´25,0“ W 15°35´58,0“) s křižovatkou několika silnic.

Na delší pobyt v těchto končinách si bohužel musíme nechat zajít chuť. Jsou to národní parky a v nich je divoké přenocování striktně zakázané. To jsme věděli už z domova, ale nepřikládali jsme tomu velkou váhu. Po přenocování v lomu u silnice nad San Bartolomé nás přišla navštívit dvojice organizovaných ochranářů, obešlo se to bez pokuty, ale po ofocení pasů jsme byli varováni před dalším přenocováním. Jejich auto jsme pak viděli ještě několikrát, proto jsme po projetí oblasti večer sjeli k moři mimo zakázaná území. Přes to jsme za ten den stihli vystoupit na Roque Bentayga a prohlédnout si turistické středisko Tejeda.

Odjíždíme přes již zmíněný průsmyk Cruz de Tejeda, odtud pak po krátké zastávce po silnici 150 a 600 mezi Roque Nublo s nejvyšším bodem Gran Canarie Pico de las Nieves (1820 a 1880 m n. m.) přes Fatagu do Maspalomas. Projíždíme krásnými borovými lesy, zkoušíme zdejší dva kempy, ale ty jsou jen pro pěší turisty se stanem, a i ti musí mít předem zajištěné povolení vydávané pouze místními úřady. Do těchto kempů se ani auty nedá vjet. Jsou tam WC a voda zdarma. Doplňujeme tedy vodu a jedeme dolů loučíce se jen neradi s vůní místních borovic. Ještě jednu zastávku máme cestou – v městečku Fataga. Staré úzké uličky, vinaři, kostel. A dva Češi, kteří tu stojí sochy.

Horní partie kaňonu Guayadeque.

Zahnáni k moři volíme Maspalomas. Snad nejvyhlášenější rekreační středisko Kanárských ostrovů, známé hlavně pro písečné duny na několika čtverečních kilometrech a k nim přiléhající pláže o délce kolem pěti kilometrů. Několik dnů bez potíží parkujeme na slepém kruhovém objezdu (GPS N 57°44´50,2“ W 15°36´02,0“) pod čtyřproudovkou, která vede k nejjižnějšímu majáku Evropy Faro de Maspalomas. Nad námi na stojí vysoký sloup se sochou Kryštofa Kolumba, který je dobrým orientačním bodem, když se vracíme z vyjížděk po okolí. K majáku, dunám i na pláže to máme asi kilometr. Zdejší zajímavostí kromě písečných dun je zelenými ochranáři vybojované zastavení výstavby dalších hotelů na místě ústí říčky Fataga s jezírkem La Charca, na němž lze pozorovat vzácné vodní ptáky.

Po pláži proudí tisíce turistů směrem k Playa de Inglés a zpět. Někteří jenom po písku, jiní se brouzdají mořem, děti a někteří otužilejší se koupou. Teplota vody je podle místních informací 19-20 °C, vzduchu kolem 25 °C. Je to zde turistický velkoprůmysl – restaurace, hotely a obchody.

Naštěstí nás čeká výlet do dvacet kilometrů vzdáleného kaňonu Hondo se skalním mostem. Tam je klid, jen ohromný lom s drtičem a třídičkou štěrku na jeho začátku trochu víc práší a kazí dojem. U vjezdu do lomu parkujeme (GPS N 27°47´45,0“ W 15°29´32,0“) a pak už jdeme po svých. Pokud

bychom chtěli nahoru k unikátnímu přírodnímu útvaru, museli bychom trochu jinudy, ale na to už nezbývá čas. Spokojíme se pohledem zdola.

Castillo de la Fortaleza v Santa Lucia.

Zbývající dva týdny do termínu odplutí naší lodi chceme věnovat objetí zbytku ostrova proti směru hodinových ručiček. Volíme pobřežní silnici GC 500, první zastávkou za Maspalomas je město Arguineguin. Je tu zrovna velký trh, vyhrává norská kapela, místo se specializuje na Seveřany. Nocování pod mohutnými eukalypty u sportovního stadionu je docela příjemné, ale jedna noc stačí (GPS N 27°45´21,0“ W 15°40´40,0“). Kousek od nás je obrovský zajímavý kemp. Stojí v něm několik stovek víceméně trvale umístěných obytných přívěsů a aut, není tu WC ani sprchy, vodu mají obyvatelé v sudech a s odpadem musí chodit až k poklopu u vchodu do kempu. Španělské rodiny to tu mají něco jako naše chatové osady. Podobné jsme viděli kdysi i na jižním pobřeží Anglie. Místo na přenocování by nás v kempu stálo osm eur. Dál po pobřeží k západu se táhne vyhlášená riviéra Gran Canaria. Většinou nehezkými hotely je zastavěné nádherné skalnaté pobřeží. Na krátkých nezastavěných úsecích si můžeme udělat představu o původní přírodě a odstrašujícím příkladem je ústí údolí Tauríto, kde zůstala před osmi lety při stagnaci ekonomiky řada hotelů nedokončených, což působí obzvlášť depresivně. Ale pro toho, kdo se chce o dovolené i v zimě jen slunit a koupat v bazénu, to zde může být dobré řešení.

Trochu příznivější dojem na nás udělalo letovisko Puerto de Mogán, kde převažuje výstavba z 50. a 60. let minulého století, kdy se ostrovy začaly stávat destinací cestovních kanceláří, jak se dnes říká. Ale i sem se tlačí moderna, jak nám dokazují stavební jeřáby a zvuky svářeček kolem našeho nocležiště na asfaltovém parkovišti (GPS N 27°49´40,0“ W 15°45´20,0“). Tentokrát máme na noc větší společnost – Itala, dva Němce, dva Španěly a Holanďana. Na cestě po Kanárských ostrovech nás překvapil poměrně malý počet obytných aut z pevninské Evropy. Už na lodi nás bylo jen několik a cestou po ostrovech jsme se také moc nesetkávali s cestovateli nám podobnými.

Písečné duny v Maspalomas.

Pokračujeme k severu a začíná významně pršet. Poprvé od našeho vylodění před skoro dvěma měsíci. Po novém asfaltu se dostáváme přes Mogán do výšky skoro 800 m n. m. Cestou jsou úžasné výhledy a zastavujeme u Fuente de Azulejos a skály Azulejos. Vodopády jsou po deštích lépe zásobeny vodou, a tak jsou spolu s barevnými sopečnými stěnami obzvlášť působivé. Ze silnice GC 200 se dá v několika místech sjíždět k malým plážím na západním pobřeží po silničkách GC 204, 205 a 206.

I když prší, tak jsme tu jednu přes Tasarte vyzkoušeli. Pak zpět na GC 200 a krátkým prudkým sjezdem na západ k moři. Přes Aldea de San Nikolas do Puerto de la Aldea (GPS N 28°00´16,0“ W 15°49´00,0“). Tady se usadíme pod stromy na stinném parkovišti s asfaltem. My ale dnes stín nepotřebujeme, prší a vítr nám cloumá autem. Máme to kousíček od lávové pláže, jejíž jedna část je přístupná pouze tunýlkem pro pěší. Jsou tu deklarovány dva kempy, hledáme je, nejsou u moře. Nezdá se, že by byly v provozu. První se zamčenou bránou a telefonním číslem, druhý bez obsluhy a prázdný. Třeba až bude větší sezóna. Je tady malý přístav s několika loďkami, na pláži voda, přes den otevřené WC a restaurace.

Los Azuleos – barevné skály a vodopády.

Před ústím do moře tu řeka Aldea vytváří jezero Charca. Každoročně v září se v něm udržuje několik set let stará tradice – slavnost chytání ryb do košů za veliké účasti lidí z dalekého okolí. Proto je tady v parku hodně laviček a stolečků. Tradici připomíná plastika rybáře na přístupové cestě k jezeru. Na molu ve zdejším přístavu byl ještě v polovině minulého století obilní mlýn. Nad přístavem je i turistické infocentrum. A deště nám připravují nepříjemné překvapení. Pro sesuvy půdy je pro veškerý provoz uzavřena horská silnice GC 200, pokračující dále k severovýchodu, a není naděje, že by byla v blízké době otevřena.

Zavrhujeme alternativu cesty přes horský střed ostrova opět do výšek kolem 1 600 m n. m., kde leží i sníh, a volíme cestu, po které jsme přijeli – přes Mogán, Maspalomas a po dálnici do přístavu v Las Palmas, ve kterém se 27. února naloďujeme. Před naloděním pohodlně parkujeme u kanceláří naší lodní společnosti, máme tady zdarma Wi-Fi signál, WC a bistro. I na lodi je internet volně k dispozici a tak nám dvě noci docela rychle uběhnou. Uplyne ale ještě více než týden, než se z Cádizu se zastávkou na pláži u Aguilas dostaneme domů.

Trochu statistiky:

Na cestě jsme strávili  88 dnů (prosinec-březen)
Ujeli jsme 7 555 km – z toho na Lanzarote 290 km, na Fuerteventuře 300 km, na Gran Canarii 490 km.
Vozidlo: Fiat Ducato TD, 1 929 cm3, 60 kW

Závěrem chci zdůraznit, že všechny uvedené poznatky se týkají jenom doby naší návštěvy. Postupem času se mnohé mění. Co jsme si před cestou doma zjistili, už v některých případech na místě neplatilo, a to nejen co se týče cen, které velmi často stoupají. Proto si aktuální informace před vlastní cestou vždy doporučujeme ověřit!

ODPOVĚDĚT

Vložte svůj komentář!
Zde zadejte své jméno

Spolupracujeme