CESTOPIS: Severní Rusko – Busíkem na konec světa (1/3)

-

„Proč nejedete někam k moři jako normální lidi?“ ptali se mě doma, když jsem přivezl z lakovny čerstvě nalakované auto, jehož jedinou výbavou bylo sedadlo řidiče a volant. Do odjezdu na měsíční výpravu do Finska a severního Ruska zbývaly dva týdny. To období mi nějak splývá – v garáži jsem trávil dny i noci.

Text a foto: Jan Bordovský

Naši obytnou dodávku VW Transporter T2 z roku 1978, lidově zvanou „busík“, mám už řadu let. Dlouho ale čekala na pořádnou opravu a svou velkou cestu. Teď se to mělo naplnit. Po dvouleté renovaci měla dostat nový obytný interiér a být naším domovem na více jak měsíční cestě po severních krajinách, do kterých nás to pořád táhne. Švédsko i Norsko jsme už projeli vícekrát, chybělo nám lépe poznat Finsko a lákala nás druhá strana „Skandinávie“, málo navštěvované severní Rusko.

KOMPLETNÍ FOTOGALERIE


Cestu jsme plánovali už od jara, vyrazit jsme chtěli spolu s Karlem a Hankou z Expedice Apalucha, kteří jeli obytným autem, a jejich synem Patrikem, který cestu absolvoval na motorce. Cestuje se nám spolu dobře a předloni jsme takto absolvovali i cestu po Rusku, takže jsme alespoň tušili, do čeho jdeme. Rusko ale dokáže vždy překvapit.

MAPA CESTY

Mapa trasy – červený je úsek popsaný v tomto dílu.

Vyjíždíme se zpožděním

Proti plánovanému odjezdu máme dva dny zpoždění – protáhla se výroba nábytku. Nemám na to ideální nástroje, nejsem s tím úplně spokojený, ale teď už se hraje o čas. Svůj účel to na cestě splní a pak se to předělá. Auto je nakonec po zabydlení docela útulné, zakázali jsme si brát zbytečnosti, takže ani moc nemáme problém s místem. Vyrážíme z Ostravy až odpoledne a je přes třicet stupňů horka. Vzduchem chlazený boxer se s vedrem pere statečně, jen doufám, že nezůstaneme stát někde v koloně. Po nových polských dálnicích to ale odsýpá, ačkoli si udržujeme cestovní rychlost kolem 80-90 km/h. Při rychlejší jízdě zbytečně trpí vůz i posádka. Apalucha už je v Estonsku a čekají na nás, tak musíme jet co nejdéle. Nakonec do večera zvládáme kolem pěti set kilometrů, první místo na spaní hledáme za Varšavou už za tmy – daří se v malé vesnici kousek od hlavního tahu, kde nás manželka školníka nechává přespat na školním hřišti.

Ráno se o snídaňovou domácí bábovku dělíme s přítulným toulavým psem, ty všude na cestách snad přitahujeme, a vyrážíme rychle dál. Tankujeme benzín N95 v průměru za 5,30 zlotých (cca 35 Kč), doba levného polského benzínu je tatam. Cesta ubíhá příjemně, dojmy kazí jen šílený kamionový provoz. Rádi bychom dnes dojeli do Tallinnu a zítra společně chytili ranní trajekt do Helsinek, odkud už se budeme pomalu toulat na sever. Cesta přes Litvu a Lotyšsko je už pohodovější, asfalt je špičkový, řidiči se zklidnili a okolní krajina je zajímavější. Jednou tady rozhodně vyrazíme na samostatnou dovolenou. Benzín je zde o něco dražší než v Polsku, v Litvě tankujeme za 4,60 LTL (asi 36,80 Kč) a v Lotyšsku za 1,33 eur (asi 36,70 Kč). Jedná se však o ceny u hlavního tahu.

První porucha přichází v Litvě

Jsme asi dvacet kilometrů před Rigou, když auto najednou přestává jet. Setrvačností dojíždím k malému výklenku u cesty a bezradně koukám do motoru. Před cestou nebylo příliš času auto pořádně vyzkoušet, takže první porucha přichází už po dvou dnech. Proměřuji, co se dá, měním kabely a různé součástky – a že jich v tomto motoru mnoho není – motor točí, ale nestartuje. Volám domů zkušenějšímu kamarádovi Vaškovi z klubu T2b.cz a ten mě směruje na rozdělovač. Jenže venku padá tma a žádnou závadu nenacházím. Je rozhodnuto – dnes přespíme u cesty, ráno zavoláme odtah a v Rize najdeme servis. Žlutý tahač nás ráno veze do oficiálního servisu VW, kde nám narovinu říkají, že karburátor viděli naposled před šesti lety, ale že se na to podívají, prý tam pracuje nějaký starší pán, který by to mohl znát. Moje důvěra, že něco opraví, je na nule, ale pár hodin čekání trávíme v obchoďáku a zkoušíme lotyšské speciality. Jakmile se auto dostane do dílny, je jasno za dvě minuty – aby ne, když se kolem něj seběhlo rovných osm zvědavých mechaniků najednou! Padá na mě hanba, problémem je ulomené kladívko v rozdělovači – jedna ze základních věcí! Ještě se mám co učit. Děsí mě informace servisu, že náhradní díl bude za měsíc, a vytahuji ze zásob svůj. Do půl hodinky jsme znovu na cestě, bohatší o novou zkušenost a chudší o sto eur.

V servisu VW v Rize jsme vzbudili rozruch.

Volíme příjemnou cestu kolem Rižského zálivu a na písečných plážích si děláme zastávku na svačinu, dají se zde najít i pěkná místa na spaní. Do kempu u Tallinnu s názvem Laulasmaa Side Puhkekeskus (GPS N 59.364583, E 24.256806), kde nás čeká zbytek expedice, přijíždíme až v noci. Setkání je více než radostné a ze mě definitivně padají stresy posledních tří týdnů. Teď už je čas zvolnit, začíná dovolená. V pěkném přírodním kempu jsme sami, máme k dispozici veškeré zázemí i elektřinu a při odjezdu platíme jen asi šest eur. Je to pěkné klidné místo pro čekání na ranní trajekty, navíc jen kousek od moře.

Historické centrum a hrad v Tallinnu stojí za návštěvu.

Do Tallinnu je to odsud asi dvacet kilometrů, cestou ještě všichni tankujeme, protože na návštěvu finských benzinek se nikdo z nás netěší. Tady platíme 1,28 eur za litr (asi 35,20 Kč) V přístavu vše probíhá dobře, lístky dopředu koupeny nemáme, ale na lince Tallinn-Helsinky jezdí lodí dost, takže rezervace předem není ani v sezóně potřeba. Za cestu platíme 3 044 korun. Před vyplutím máme necelé dvě hodiny čas, proto auto necháváme stát v řadě a vyrážíme na krátkou prohlídku centra Starého města – to si zachovalo velké množství památek z bývalých hanzovních časů, střed pak tvoří návrší s hradem z 13. století. Úzké uličky, vysoké gotické domky a staré kamenné hospody navozují atmosféru podobnou historickým německým či holandským městečkům, je to tady romantické a útulné. Najdete zde dobře zachovalé hradby, nejstarší evropskou lékárnu z roku 1415 a mnoho dalších pamětihodností.

Trajektem do Finska

Teď už ale vyplouváme, doprovází nás nádherné počasí a dvouhodinová cesta ubíhá rychle. Moře kolem finských břehů je plné skal a ostrůvků, mezi kterými se prohánějí desítky jachet a plachetnic. V Helsinkách se příliš zdržovat nechceme, ačkoli je to jedno z nejklidnějších hlavních měst, jaké jsme navštívili. Kousek za přístavem nacházíme parkování a vydáváme se sehnat především finskou SIM kartu, abychom se mohli připojit na internet a vyhnuli se vyděračským poplatkům za roaming. Kupujeme předplacenou kartu s kreditem deset eur, která nám vydrží celé dva týdny.

Čekání na trajekt do Helsinek.

Z města po krátké procházce a aklimatizaci na místní jazyk prcháme na venkov a do přírody. Chceme jet na sever spíše východní částí země, kde máme vytipovány památky, národní parky a jezera, takže se vydáváme směrem k ruské hranici do městečka Porvoo. To je známe díky svým historickým dřevěným domkům a rybářským skladům, které usilují o zápis do UNESCO. Poklidná atmosféra je velmi nakažlivá a při procházce náhodou narážíme na muzeum historických vlaků, kde topič zrovna rozpaluje parní lokomotivu, která při slavnostních příležitostech jezdí po místních tratích.

Rybářské sklady v Porvoo usilují o zápis do UNESCO.

Dále sjíždíme ze silnice na venkov a pomalu hledáme místo ke spaní. Příhodný plácek nacházíme vedle školy ve vesnici Sannäs (GPS N 60.413391, E 25.809737). Skoro u každé školy zde mají venkovní ledovou plochu – pak, že je Finsko tak dobré v hokeji, děti jsou k zimním sportům vedeny už odmalička. Stojíme u vody a večer se začínají objevovat komáři.

Ráno najíždíme na silnici číslo šest a přes město Kouvola jedeme severovýchodně na Lappeenrantu, jež leží na břehu čtvrtého největšího evropského jezera Saimaa, jen třicet kilometrů od hranic s Ruskem, a řadí se do jižní Karélie. Je to oblíbené místo turistů, hlavně tedy ruských, které má velmi bohatou nabídku zimních sportů a aktivit, ale v létě se na zdejších promenádách a plážích člověk cítí jako u moře. V centru se nachází veliká pevnost s množstvím muzeí a kaváren, dole u jezera pak největší písečný hrad ve Skandinávii, tvořený desítkami písečných soch.

Finsko plné zajímavostí

Za městem Imatra pak sjíždíme na boční silnici č. 62 a venkovskými klikatými silnicemi pokračujeme dále až oblíbeného turistického města Savonlinna. Tady si děláme dvoudenní pauzu a ležení rozkládáme poblíž klidné silnice u velikého jezera Kuussalmi. Kousek odsud je i pěkný lesní kemp s veškerým vybavením, zatím si však vystačíme i nadivoko. Poprvé za cestu vytahujeme skládací koloběžky, které vezeme s sebou na střešní zahrádce, a vydáváme se do centra města, vzdáleného asi tři kilometry. Je to poprvé, co jsme na tak dlouhou cestu vzali koloběžky místo horských kol a rozhodně toho nelitujeme. Značná je především úspora místa. Savonlinna kdysi tvořila východní výběžek švédského království a hraničila s Ruskem, na ochranu hranice zde proto v 15. století vyrostl na kamenitém ostrůvku mohutný opevněný hrad s třemi věžemi, oblíbená zdejší památka. Ve městě se koná každoročně také významný festival operní hudby, za kterým se zde sjíždí množství návštěvníků, nebo známé mistrovství světa v hodu mobilním telefonem. Počasí má stále tropický charakter, takže nakonec dojde i na koupání v teplých vodách jezera a druhý den vytahujeme i nafukovací kánoi, kterou si na střeše vezeme také. Jsme z toho nadšeni, teplé a nepromokavé oblečení zatím zůstává někde hluboko ve skříňkách.

Ke hradu v Savonlinně jsme se vydali na koloběžkách, které vezeme s sebou.

Další den přejíždíme do vesnice Kerimäki, která je proslulá největším dřevěným kostelem na světě. Ten pochází z roku 1847, je 37 metrů vysoký a vejde se do něj až pět tisíc lidí. Říká se, že měl být původně menší, neboť architekt prý projekt nakreslil v centimetrech a stavitelé míry považovali za palce, které jsou dvaapůlkrát delší. Tak či tak kostel pojme najednou téměř všechny věřící z celého regionu. Jen nedaleko odsud se pak nachází něco pro milovníky přírody – Puruvesi, jedno z nejčistších jezer na světě. Vodu z něj můžete bez obav přímo pít a nedávno se do něj vrátil a začal se zde rozmnožovat jeden z nejohroženějších druhů tuleně. Před sebou však máme další cíl – nedaleký národní park Koli.

Největší dřevěný kostel na světě ve vesnici Kerimäki.

Ubytováváme se nedaleko od něj v kempu na výběžku Hiekkaniemi (GPS N 63.150634, E 29.84436) u jezera Pielinen. Písečný břeh porostlý borovicemi a borůvčím vytváří v kempu příjemné klima, je zde málo lidí a kemp má opět veškerý potřebný komfort. I zde dojde na koupání v jezeře. Koli je poměrně malý park, zabírá jen asi 30 km2 a dá se celý projít za dva dny. Nejvyšší kopec, vyhlídka Ukko-Koli, vypadá se svou výškou 347 metrů v rovinaté krajině jako velká hora a poskytuje překrásný a daleký výhled. Je to jedno z největších převýšení v celém Finsku. Hlavním prvkem krajiny je zde zemědělská půda získávána žďářením, tj. vypalováním lesního porostu. Cestou tak potkáte především lesy, louky, políčka, pastviny a malé hospodářské usedlosti. Celkem 80 km pěších turistických tras je rozděleno i do kratších jednodenních okruhů. V zimě zde pak fungují dvě lyžařská střediska. Asi čtyřicet kilometrů východně k ruské hranici je další park Patvinsuo, kde je největší výskyt medvědů ve Finsku, ve zdejších rašeliništích ale potkáte i mnoho ptáků a bobrů, jejichž hojné hráze zde způsobují zaplavování lesů.

Vyhlídka v národním parku Koli, nejvyššího kopce v širokém okolí.

Po dvou dnech se ale vydáváme opět dále na sever a zdoláváme téměř čtyři sta kilometrů. Zastavujeme v městečku Nurmes, kde stojí replika tradiční karelské vesnice, sloužící dnes jako centrum lázeňství, turistických aktivit a ubytování. Hlavní atrakcí je zde dům Bomba – veliké dřevěné stavení, které kopií původního domu z roku 1855 postaveného bez jediného kovového spoje, hřebíku či skoby. Lázeňský areál nabízí restaurace, sauny, divadlo a další celoroční turistické zázemí.

Replika domu Bomba, postaveného bez jediného hřebíku či skoby.

Do dějiště Zimní války

Před městem Suomussalmi sjíždíme východně na silnici 912 a pak na Raatteentie (silnice č. 9125), která byla jednou z dějišť zimní války a velké bitvy o Suomussalmi. Sovětský svaz zde na přelomu  let 1939 a 1940 napadl Finsko a utrpěl jednu ze svých největších vojenských porážek, když se Finové chytrým velením a kreativním využitím terénu ubránili pětinásobné přesile a Rudé armádě způsobili ztrátu více než 20 000 vojáků. U silnice, která vede dále k ruské hranici, je možné navštívit muzeum s vraky zničené techniky, tanků, vozidel a děl (vnější expozice je přístupná zdarma), lesem pak vede naučná stezka s obnovenými zákopy a zátarasy. Impozantní je také památník, lesní mýtina, na níž každého mrtvého vojáka symbolizuje jeden balvan. Na sloupu uprostřed pak ve větru zvoní jeden zvonek za každý ze 105 dnů bitvy.

Muzeum zimní války nedaleko města Suomussalmi.

Nádherný nocleh nakonec nacházíme před městem Kuusamo, když sjedeme z hlavní silnice vpravo (GPS N 65.887691, E 29.326747). Po levé straně se objevuje odpočívadlo a výchozí místo na přilehlou turistickou trasu. Je přímo na břehu romantické zátoky, s klasickým turistickým přístřeškem, široko daleko není ani noha. U vody leží člun s motorem, klíče visí na stromě, v přístřešku je naštípané dříví… tahle otevřenost a důvěra skandinávského venkova se člověku nikdy neomrzí. Informační tabule popisuje v blízkosti linii válečného opevnění a naučnou stezku, tak se na ni hned ráno vydáváme. Je zde zrekonstruovaný úsek zákopů a podzemních skrýší, bunkrů a zátarasů. Ohromný je kráter, který v zemi zůstal po výbuchu pěchotního srubu. Vše je blízko sebe, celá stezka nezabere ani hodinku. V nekonečných finských lesích je ukryto mnoho zajímavostí, nejsou ale ze silnice vidět a často je těžké je vůbec najít. Turistický průvodce Rough Guide od Joty se zaměřuje hlavně na hospody, hotely a kulturu, o mnoha zajímavostech zcela mlčí. O něco lépe je na tom Lonely Planet. Přesto ale čerpáme hodně informací z internetu a článků jiných cestovatelů.

Všichni jsme na dně se zásobami paliva, takže po odjezdu jako první hledáme benzinku. Když konečně tankujeme, mám v nádrži poslední čtyři deci. Palivoměr v nové nádrži neukazuje přesně, takže hladinu benzínu vždy jen odhaduji podle ujetých kilometrů. Kuusamo jen projíždíme, je zde známé středisko zimních sportů Ruka, kde se pravidelně koná mnoho lyžařských mistrovství a pohárů, navštěvované asi milionem turistů ročně.

Přes národní parky k polárnímu kruhu

Teď už ale natěšeně pokračujeme do národního parku Oulanka. Krajina borových lesů je zde protkaná divokými řekami a peřejemi, strmými skalami, visutými mosty, jezírky, rašeliništi a vysokými vyhlídkami. Je to přísně chráněné území s množstvím ohrožených druhů, přesto skvěle přístupné pro turistiku. Veškeré náročnější úseky jsou opatřeny chodníčky, zábradlím či schody, takže sem může opravdu každý. Většina turistů sem přijíždí na Malou medvědí stezku (Pieni Karhunkierros Trail), jednodenní dvanáctikilometrovou trasu, která je součástí osmdesátikilometrové Medvědí stezky. Medvědů zde moc nepotkáte, stezku si však můžete projít během celého roku. Je to právem jedna z nejkrásnějších tras ve Finsku, zvládnou ji i děti, bohužel je však v sezóně poměrně frekventovaná. My jsme ji zvládli asi za tři hodiny. Ideálním výchozím bodem je parkoviště u kempu ve vesnici Juuma (GPS N 66.269369, E 29.40231).

Severní polární kruh překračujeme za tropických teplot.

Kolem šesté hodiny večer přijíždíme před nejsevernějším finským městem Kemijärvi k severnímu polárnímu kruhu. Je tady obří sněhulák, venku skoro třicet stupňů a fotíme se v kraťasech. Apaluchu doháníme až večer na štěrkovém břehu blízko přehradní hráze (GPS N 67.585865, E 26.742268) nad městem Sodankylä. Hned ráno se však rozdělujeme, před námi je totiž další národní park Urho Kekkosen a tam si chceme udělat také alespoň jednodenní túru. Jednou zůstaneme celý měsíc jen ve Finsku a všechny parky pořádně projdeme, teď nás ale čeká ještě dlouhá cesta.

Ve vesnici Saariselkä je hned u silnice velké informační centrum, tam si bereme aktuální mapy a necháváme si doporučit nejvhodnější výchozí bod. Vracíme se asi dva kilometry zpět a z parkoviště (GPS N 68.390837, E 27.396641) vycházíme na celodenní túru. Park je jedním z největších v zemi a s dobrou mapou a buzolou lze dojít až k ruským hranicím. Turistických cest je v něm poměrně hodně, směrem na východ však ubývají a do zdejších bažin se jezdí spíše na kánoích. V divočině je rozeseto množství přístřešku a turistických srubů, túry lze naplánovat i na délku několika týdnů. V severní části, kterou jsme procházeli my, je spíše nízká tundra, vřesoviště a hluboké skalnaté rokle. Potkáte zde staré doly na zlato, soby a jen velmi málo lidí. Hlavní trasy jsou značené a dobře schůdné.

Národní park Urho Kekkosen skýtá krásné scenérie.

Až večer se dostáváme do Inari, hlavního sídla finských Sámů (neboli Laponců), kteří zde mají i svůj nově postavený parlament. Sámové totiž mají právo částečně rozhodovat o dění na svém území a vetovat některé zákony, které se Laponska dotýkají, a to ve Švédsku, Norsku i Finsku. Neplatí to pouze v Rusku, kde tato menšina žije také. To hlavní, co je v Inari k vidění, je asi nejpěknější muzeum ve Finsku – sámský skanzen Siida. Je otevřeno do osmi večer, takže ještě stihneme vejít dovnitř. Malá vesnička zde ukazuje všechny aspekty života této podivuhodné menšiny, jejich způsoby lovu, stavby domů i výrobu veškerých věcí denní potřeby z přírodních zdrojů. Prohlédnout celý skanzen zabere tak dvě až tři hodiny.

Sámská vesnička ve skanzenu Siida v Inari přináší zajímavý pohled na život Sámů.

Sbohem klidné Finsko, ahoj divoké Norsko!

Za soumraku se vydáváme dále na sever, najít pěkné místo pro naši poslední noc ve Finsku. Chceme se přiblížit k národnímu parku Kevo a udělat tam další jednodenní túru. Už za tmy tak nacházíme pěkné odlehlé parkoviště u hlavní silnice E75, kde není téměř žádný provoz (GPS N 69.523351, E 27.221889). Ráno zjišťujeme, že parkujeme pod kopcem, na němž je malá rozhledna, tak na ni vybíháme, široko daleko ale vidíme jen nekonečný les.

Typická krajina na severu Finska. Okolní lesy ukrývají mnoho zajímavostí.

Asi pětadvacet kilometrů před norskou hranicí je po levé straně značené parkoviště s informačními cedulemi a WC – výchozí bod do severní části parku (GPS N 69.681778, E 27.078209). Kevo je jedna z nejpřísněji chráněných přírodních oblastí ve Finsku. Turistika po značených stezkách je povolená, nesmí se však trhat rostliny ani lesní plody. V oblasti rostou ohrožené rostliny i řada vzácných ptáků. Tím hlavním, za čím sem příznivci přírody chodí, je velká odlehlost parku, zajišťující, že zde budete skoro sami. Možná ale potkáte Sámy se svými sobími stády. Jsou zde veliké kaňony s až stometrovými stěnami, mnoho jezer a vodopádů. Turistické trasy jsou dvě, vedou od severu na jih a zaberou až týden chůze (délka je 62 – 86 km), nejsou zde kratší okruhy, takže je nutné se při kratším výletě vracet stejnou cestou. I tak ale návštěva stojí za to.

V parku Kevo narazíte na přísně chráněnou krajinu, neuvěřitelně čistou přírodu a velmi málo lidí.

Odpoledne se vracíme k autu a plánujeme přesun do Norska. Čeká nás pouť na nejsevernější pevninský maják Slettnes Fyr a pak cesta přes Murmansk, Solovětské ostrovy a Petrohrady zpět do Pobaltí. To si můžete přečíst v dalším dílu cestopisu 😉

Facebooková stránka s deníkovým popisem cesty a dalšími fotografiemi

POKRAČUJTE: Další díl cestopisu – Busíkem na konec světa 2/3

1 komentář

  1. Tohle běžně absolvují autobusové zájezdy různých CK, i já před 20 lety 🙂

    doporučuji knihy ze sibiřské série opravdových cestopisů

    „CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu – krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie“

    a „CESTA NA KONEC SVĚTA“,

    pokoušející se oslovit nejen milovníky cestování a cestopisů, ale i lidi zajímající se o reálné autentické Rusko (potažmo Sibiř a Arktidu) a historii vztahů Rusko v. Západ, jakož i pro naivní a pomýlené „rusofily“ čerpající své informace o „zemi, kde dnes znamená včera“, výlučně ze Sputniku a proruských webů či bulvárních / dezinformačních médií.

    Viz: http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm

    nebo http://cadpress.sk/tajmyr2018.htm

Napsat komentář: frhk Zrušit odpověď

Vložte svůj komentář!
Zde zadejte své jméno

Spolupracujeme